Takovej je přirozenej světa běh (Hrátky s čertem)

„Hrátky s čertem patří ke kanonickým dílům českého dramatu druhé poloviny 20. století.“ Touto větou začíná svou studii o filmové verzi hry z roku 2016 Aleš Merenus. Nelze nesouhlasit (i když Drdova pohádka byla napsána ještě v polovině první), prostý fakt pětadevadesáti profesionálních inscenací, kterých se Hrátky od své premiéry na konci roku 1945 dočkaly, mluví jasnou řečí. (Kdybychom připočetli i inscenace amatérské, jistě by se toto číslo nejméně zdvojnásobilo – či spíše ztrojnásobilo. Specifickým tématem, které tento článek ponechává stranou, by byl mimořádný ohlas Hrátek s čertem v Polsku. Od proslulé a mimořádně úspěšné lodžské premiéry v roce 1948 – v režii Leona Schillera – se dočkaly víc než padesáti polských inscenací a hned tří /!/ televizních verzí. Ta poslední je celkem nedávná, z roku 2020.) Z toho, co bylo v českém dramatu napsáno mezi vznikem posledních her Karla Čapka a prvních dramat Václava Havla, se na repertoáru českých divadel nic se srovnatelnou trvanlivostí neprosadilo.
Děj Hrátek s čertem by snad ani nebylo třeba rekapitulovat: filmovou, své předloze značně věrnou verzi režiséra Josefa Macha (1957) nám televizní stanice nejen o Vánocích servírují až do omrzení. Přesto není od věci si jej shrnout – především abychom nahlédli, jak nečekaně řídký vlastně je.
Drdova hra má celkem deset obrazů. První dva slouží de facto pouze představení čtveřice ústředních postav – nebojácného válečného veterána Martina Kabáta, zapškle moralistního poustevníka Školastyka, komicky vychloubačného loupežníka Sarky-Farky a dravě ambiciózního mladého čerta Lucia. (Mohli bychom k nim připočíst ještě dychtivě roztouženou princeznu Dišperandu, ale ta navzdory velké ploše v druhém obraze po tom třetím z děje nadobro zmizí a roli ženské protagonistky převezme její služebná Káča.) Až ve třetím obraze se rozehraje příběh, a to Luciovým přesvědčováním Dišperandy i Káči, aby mu vlastní krví sepsaly žádost o manžela, on že jim ho na oplátku obratem dodá. Obě dívky tak učiní a donesou své žádosti – aniž tuší, že tím upisují své duše – do Čertova mlýna. Tam je omylem předají Martinu Kabátovi, který pochopí celou situaci a rozhodne se je před peklem zachránit.
To se mu však nepovede: vsadí totiž do karetní hry s pekelným rádcem Solfernem svůj kabát a zapomene, že úpisy jsou v něm. Když si uvědomí, že dívčí duše skutečně propadnou peklu, rozhodne se je s výkřikem „Ale to né! To sakra né!“ zachránit. Vysloužilý dragoun je připraven na okamžitý boj s mocnostmi pekelnými, ale musí ještě v pátém obraze prosit zatvrzelého Školastyka o radu a pomoc (nepovede se) a v obraze šestém Sarka-Farku o zapůjčení jeho obušku (povede se). Oboje je striktně vzato z hlediska děje zbytné.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU