Lucie Trmíková: herečka-autorka-objevitelka

Herectví Lucie Trmíkové je významně ovlivněno dvěma faktory. Trmíková hraje hlavní i vedlejší role v podstatné míře v inscenacích podle vlastních scénářů. A ještě ve větší míře tím, že už dlouhá léta účinkuje v projektech svého manžela, režiséra Jana Nebeského. Významnější než rodinné vazby je právě kontinuální spolupráce a víceméně společné zrání (Nebeský je o nějaký ten rok profesně zkušenější). (Soustředím se na inscenace s účastí Trmíkové v režii Jana Nebeského, protože znám pouze je. Myslím si však, že tvoří podstatu tvorby herečky a autorky. Režisér a herečka spolupracovali v Činoherním klubu, Městských divadlech pražských - respektive v Divadle Komedie-, Divadle Na zábradlí, Spolku Petrklíč, Divadle v Dlouhé, Národním divadle - Nová scéna, MeetFactory, Studiu Hrdinů, a v neposlední řadě ve vlastním divadelním spolku JEDL, založeném spolu s hercem Davidem Prachařem v roce 2011, na scénách NoDu, DOXu, Švandova divadla, Rokoka ad.)
Individuálnímu autorství Lucie Trmíkové předcházely inscenace či performance (některé vznikaly i paralelně), u kterých bylo autorství textu, respektive scénáře, připsáno kolektivu či většině zúčastněných: režisérovi, hercům i hudebníkům (např. inscenace Marta /MAL D‘OR/, 2000 - poznámka redakce: O inscenaci psala Marie Reslová v článku Být přítomen, SAD 4/2000, Neúplný sen, 2007 - poznámka redakce: O inscenaci psal Jiří Erml v článku Zanikání a zmrtvýchvstání v bludišti klamů, SAD 5/2008). I v inscenacích, na nichž se Trmíková autorsky nepodílela, se jako herečka zabývala tématy blízkými: hledáním sebe sama skrze druhé, hledáním blízkosti v samotě, hledáním Boha v sobě a kolem sebe, absurditou a poezií lidské existence. Významnou kapitolou v její herecké dráze je řetězec Nebeského interpretací klasika evropské dramatiky Henrika Ibsena. Dá se tedy říci: ibsenovská herečka. Což je v dnešní době dosti výlučné. Další výlučnost vidím v tom, že Trmíková byla a je pro všechny své role i „role“ (herecké party ve volněji pojatých textech) osobně a plně zaujatá. Šlo většinou o závažná témata odlehčená humorem, i když se ojediněle vyskytly i případy bohapusté legrace, jako například inscenace Denně/Poníci slabosti podle hry Egona Tobiáše (Divadlo Na zábradlí, 2012).

co bylo na počátku Lucie Trmíková absolvovala DAMU v roce 1991. Ještě o rok dříve účinkovala na scéně DISKu v inscenaci hry Nouzov Lenky Lagronové, začínající autorky a studentky dramaturgie na téže škole. Postavy her této dramatičky budou patřit pro Trmíkovou k těm významným; k duchovnímu zaměření autorky má blízko. Poté působila v Činoherním klubu, kde ztvárnila mimo jiné Natašu v Čechovových Třech sestrách (1996), ještě důležitější byla role Elektry v Euripídově Orestovi – titulní roli hrál David Prachař, v dalších letech její setrvalý herecký partner, režíroval Jan Nebeský. Mstící sourozenci byli pojati jako soudobí teroristé v bagančatech balancující na lávkách nad jevištní podlahou plnou střepů. S Nebeským přešla Trmíková do Městských divadel pražských, respektive do Divadla Komedie, kde získala svou první zlomovou roli v inscenaci hry Lenky Lagronové Terezka (1997; poznámka redakce: O inscenaci psali v SADu 4/1997 Josef Mlejnek: Mystické nemehlo aneb Legenda o Terezce Lenky Lagronové, Marie Reslová: Mlčení Jana Nebeského a Helena Suchařípová: Lucie a Terezie od Ježíška.). Zde začala hrát ibsenovské postavy a divadelně adaptovala pohádku Wilhelma Hauffa Chladné srdce (1997). Na přelomu milénia kromě herectví působila autorsky ve Spolku Petrklíč, který hrál ve vršovickém Divadle Miriam. Následovala řada rolí v Divadle Na zábradlí, Divadle v Dlouhé a ve Studio Hrdinů. S Janem Nebeským a Davidem Prachařem založila v roce 2011 Divadelní spolek JEDL, který se stal její hlavní hereckou i autorskou platformou.

škola Ibsen Vzhled Lucie Trmíkové by se dal nazvat severským. Světlý typ, plavá hříva, půvabná, chladná, nepříliš výrazná tvář spíše pocity skrývá, než prozrazuje (musí proto někdy používat výraznější mimiku). Jemné rysy časem ztvrdly, ale zachovaly si pružnost a schopnost vrátit se do mládí. A to zejména prostřednictvím očí, jež dovedou dychtivě jiskřit nebo se zastřít clonou neústupnosti.
Všechny ibsenovské inscenace, ve kterých Trmíková hrála, režíroval Jan Nebeský. První významnější příležitostí byla Hilda ve Staviteli Solnessovi (Divadlo Komedie, 1999; poznámka redakce: O inscenaci psal Milan Lukeš v článku Šplh po zrcadlové stěně, SAD 1/2000.). Důraz byl položen spíše na titulní postavu: Solness zápasil s nánosy konvencí, předsudků, iluzí, lží. Hilda představovala rozhodnou, nekonvenčním („moderním“) způsobem svůdnou pokušitelku ke šplhu do zrádných výšek, symbolických i skutečných. Přicestovala ve svetříku a miniaturních šortkách a s tím si vystačila. Nepotřebovala žádná velká gesta, skutečná ani obrazná. Subtilní představitelka dravého bezohledného mládí, své skutečné mládí nezdůrazňovala, bylo samozřejmostí. Trmíkové Hilda zůstávala strohá, chladná, téměř bez výrazu – navzdory své dychtivosti, rozhodnosti, ráznosti a náročnosti. Herečka, rozjíždějící svou tvůrčí dráhu, se střetla s postavou začínající radikální rebelky učící se bezohlednosti na cestě za úspěchem. Té sice experiment nevyšel, ale zřejmě nebyl první ani poslední.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU