Čtyři hodiny s Mistrem a Markétkou

Divadelní spolek Tygr v tísni uvedl v červnu a červenci projekt, na který se jeho tvůrci – jmenovitě Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková – chystali dlouhá léta. Imerzivní adaptace románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka byla k vidění v Hrzánském paláci v Celetné ulici od začátku června až do poloviny července. Zmíněné režisérsko-dramaturgické duo se pustilo do logisticky mimořádně náročné akce, jejímž výsledkem se stala inscenace více než čtyřhodinová. Představilo se celkem dvacet osm postav a vzhledem k řadě alternací téměř padesát účinkujících; v titulních rolích Petr Reif a Anna Schmidtmajerová nebo Marie Hrušková, jako Woland Vladimír Benderski. Hrálo se v novém překladu Libora Dvořáka, scénografii Ivany Kanhäuserové a kostýmech Anny Hruškové, jednotlivé místnosti paláce představovaly různá dějiště, v nichž se odehrávaly výstupy z Bulgakovova románu. Počínaje byty Markétky nebo kritika Berlioze, přes Varieté až po psychiatrickou kliniku doktora Stravinského ve čtvrtém patře (celá polovina prvního patra představovala biblický Jeruzalém). K dispozici byl i bar Gribojedov, kde bylo možné v průběhu představení zakoupit občerstvení. Diváci mohli volně procházet celou budovou, přičemž se předpokládalo, že na jednotlivých stanovištích budou sledovat nejen výstupy přímo vycházející z románu, ale i to, co se odehrávalo „předtím a potom“. Pozornost publika přitom alespoň do jisté míry usměrňovaly halasné výstupy Wolandovy suity v čele s Kravinkinem, jenž se obracel přímo na přihlížející a plnil tak roli jakéhosi vyvolavače. Klíčové scény (respektive ty nejefektnější), například let Markétky nad Moskvou nebo ples u Satana se vesměs odehrávaly na centrálním schodišti – s předpokladem, že je budou sledovat všichni nebo přinejmenším velká většina přítomných.
Kubák s Novákovou se sice pod hlavičkou Tygra v tísni věnují primárně činohře, v oblasti imerzivního divadla však nejsou žádní nováčci. Jejich Golem, kterým oživili a pro kulturní účely otevřeli do té doby prakticky neznámou Vilu Štvanice, byl v roce 2013 prvním velkým průlomem imerzivního divadla do českého prostředí. Již tehdy se jednalo o adaptaci literární předlohy (konkrétně Meyrinkova Golema), nikoli však díla natolik proslulého, jako je tomu v případě Mistra a Markétky. V roce 2019 se Tygr v tísni spolu s Divadlem Letí a Jihočeským divadlem podílel na další velkoformátové štvanické imerzivní akci; CAMPQ ovšem vycházel z autorské předlohy a odehrával se v plenéru.

Imerzivní divadlo je v českém prostředí již docela dobře zavedené. Poprvé se však stala předmětem „imerzivní adaptace“ slavná a obecně známá literární předloha, takže lze předpokládat, že většina diváků předem docela dobře ví, „o co jde“. Je z tohoto (nebo i z nějakého jiného) důvodu inscenace Mistr a Markétka výjimečná a přináší významný posun či předěl? Co jsou podle vás silné stránky a co naopak slabiny tohoto přístupu?