Artikuly

Věděl jsem, že v tomto částečně gratulačním čísle Světa a divadla chceme vydat „velký“ rozhovor s Karlem Králem. A zároveň jsem nechtěl být tím, kdo ho povede. Důvodů je hodně. Těžko se mi ptá na něco, co vím (nebo – jak nakonec ten rozhovor ukazuje – na něco, o čem se domnívám, že to vím). A po dvaceti letech spolupráce s Karlem Králem toho vím asi hodně. Navíc jsem moc in, uvnitř časopisu, na to abych se dokázal nezaujatě ptát po jeho smyslu.
Nakonec jsem si ale jako tazatel zbyl sám. Domluvili jsme se tedy na „hybridním rozhovoru“. Část jsme nahráli naživo a zbytek dopracovávali korespondenčně.
Jakub Škorpil

Počátek vaší časopisecké/redaktorské činnosti je – nepletu-li se – spjat s Bulletinem. Můžete říct, o co šlo? Kdo tvořil redakci? (Byla v Bulletinu už nějak personálně obsažena první redakce SADu?)
První časopis, jehož jsem se stal redaktorem, byly strojopisné Šuggballové ozvěny, vydávané od 70.let přerývavě až do současnosti a sloužící – stejně jako související šuggrealismus – k pobavení zasvěcených.

Tady vás hned musím přerušit. Šuggball se objevuje i ve vašich životopisech. Co je to šuggball a jaké jsou principy šuggrealismu?
Ta informace je zajímavá opravdu jen pro zasvěcené. Mohu vám ale prozradit, že příchod šuggballu věstila Kohoutkova kometa a že prvním šuggrealistou i autorem toho pojmu byl významný básník Zbyněk Hejda, v 70. letech zaměstnaný v antikvariátě a vyhozený i odtud po podpisu Charty 77. Mezi šuggrealisty byste nalezl také Ivana Kmínka, chemika, muzikanta a nositele několika Cen Karla Čapka, nebo např. Michala Hladíka, známého divadelního fotografa… 
Pokud jde o scénická umění, tak první časopis, pro který jsem psal, byl v polovině 80.let minulého století slovenský Film a divadlo a pro něj jsem párkrát připravil, tedy jako nepsaný redaktor u autorů objednal, i celý blok článků z Čech. Ale v pravém slova smyslu redaktorem divadelního periodika jsem byl až v Bulletinu. Připravovali jsme ho pod hlavičkou Aktivu mladých divadelníků, což bylo volné společenství lidí, kteří prostě měli zájem v tom spolku, jenž vedle Bulletinu organizoval i festivaly v Hradci Králové, být. A nešlo jen o mládež: nejstarším členem byl osmdesátiletý zakazovaný filozof Josef Šafařík. Na redakci Bulletinu se postupně podílela řada lidí. Abecedně Aleš Bergman, Ondřej Černý, Radka Hájková, Zdeněk Hedbávný, Ondřej Hrab, Martin Hrabák, Jan Kerbr, Josef Morávek, Štěpán Otčenášek, Věra Ptáčková, Marie Reslová, Peter Scherhaufer, Jaroslava Šiktancová, Karola Štěpánová, Andrea Tomešová, Marie Třešňáková, Barbora Tůmová a Kristina Žantovská. Na redakci, tedy obsahové podobě Bulletinu, se nejvíc podepsal Peter Scherhaufer a Ondřej Černý. V té sestavě byli ovšem i další budoucí redaktoři a nejbližší spolupracovníci SADu.

Když se vrátíme úplně na začátek SADu… Řekněme někam na přelom roku 1989/1990, kdy se plánovalo vydání prvního čísla časopisu. Je možné říct, když si dovolíme nějakou nadnesenost, s jako ideou jste do toho šli? Nabízí se jednoduchá odpověď, že jste jen pokračovali v Bulletinu, nebo že jste zaplnili místo na trhu, protože tu nic podobného nebylo, ale asi v tom bylo i něco víc, ne?
O nějakém „místě na trhu“ jsme nepřemýšleli. Hlavně šlo o pokračování toho, co jsme dělali předtím, ale profesionálně.
Ze záměrně bezejmenných a tím pro cenzuru trochu neviditelných Bulletinů se díky Listopadu, jenž v tomto směru přišel v pravou chvíli, stal tištěný časopis. Divadelní obec, která revolučně vystřídala Svaz českých dramatických umělců, neméně revolučně rozhodla (navrhl to myslím Karel Steigerwald), abychom na ten nový časopis dostali peníze, kterými bylo dosud financováno svazové Dramatické umění. Tehdy totiž žádný grantový systém neexistoval. SAD byl v tomto ohledu propagátor a průkopník nezávislosti. Milan Lukeš mě coby první polistopadový ministr kultury přesvědčoval, že když zůstanu ředitelem Divadelního ústavu, tak může SAD vydávat tato instituce. Namítal jsem, že Divadelní ústav je příspěvková organizace Ministerstva kultury, časopis by se tedy dostal pod politické tlaky, což je špatně i v případě, že vládnou lidi rozumní. Měl jsem myslím pravdu. Navíc se ukázalo, že ani ve svobodných poměrech není rozumný politik zrovna běžný.