V poetické utopii (Pařízkův Zdeněk Adamec na Zábradlí)

V roce 2020 napsal Peter Handke hru Zdeněk Adamec. Jedna scéna na základě skutečné události, sebeupálení devatenáctiletého mladíka 6. března 2003 na Václavském náměstí na terase Národního muzea. (Handke zmínil tento čin už v roce 2017 v románu Zlodějka ovoce.) Premiéra v pohostinské režii Dušana D. Pařízka v Divadle Na zábradlí byla součástí Pražského divadelního festivalu německého jazyka, do jehož čela se loni postavil ředitel Divadla Na zábradlí a překladatel hry Petr Štědroň. Nový divadelní text propojil Pařízek s Handkeho ranou jazykově experimentální mluvenou hrou Sebeobviňování z 60. let a zkombinoval ji s fragmenty dalších Handkeho textů a rozhovorů. Inscenaci tvoří dvě v podstatě samostatné poloviny, které se odehrávají v různých prostorech. Jedna definuje situaci spisovatele, druhá nás uvádí do jeho díla. Pro část diváků začíná představení v nedivadelním prostoru Betlémské kaple nebo na tzv. Pražské křižovatce v Kostele sv. Anny Handkeho mluvenou hrou Sebeobviňování v dvojjazyčném podání Jiřího Černého a Samuela Finziho. Druhá polovina zhlédne nejdřív Zdeňka Adamce v Divadle Na zábradlí a Sebeobviňování až pak.
Nejprve jsem viděla část Sebeobviňování. Začíná úryvkem z autobiografické dramatické básně Přes vesnice. (poznámka redakce: O inscenaci připravené KALD ve spolupráci s GHMP psal v SADu 1/2018 S.d.Ch. /Podjatý dopis režisérovi/). Jde o jakési zaříkání hlavního hrdiny, jímž je autorovo alter ego, spisovatel Georg, navracející se do rodné vesnice. Doprovází ho zpola nadpřirozená postava Novy, která svými až prorockými litaniemi dodává existenci spisovatele povznesený, nevšední status. Jako by Handke chtěl v autobiografické postavě příběh svého života znovu a lépe stvořit ve sféře (dramatické) poezie, která i na reálné motivy a negativní činy působí omilostňující silou. Není proto divu, že právě takovou promluvou v podání Jiřího Černého režisér Pařízek představení zahajuje. Básnický úvod je stylizován v duchu rakouské tradice v poloze Musilova „jiného stavu“. V díle rakouského modernistického prozaika jde o pojmenování pro jiný, plný, v podstatě utopický modus bytí. Následné citáty z Handkeho rozhovorů pro média se díky tomuto literárnímu kontextu předem dostávají mimo dokumentární i eticky hodnotící rovinu. A to včetně prohlášení týkajícího se angažmá pro srbskou stranu a Slobodana Miloševiče ve válce v bývalé Jugoslávii v 90. letech minulého století. Handke se prý ve válečném sporu přidal na stranu těch „zlých“ z toho důvodu, že se záměrně pouští do předem prohraných bitev.
V jednotlivých promluvách, opět jako mediální citát, se připomíná i Handkeho více méně náhodná přítomnost v Paříži v roce 1968 za studentských bouří. Právě v této době psal provokativní a mnohdy skandální mluvené hry. Z téže doby je ale též esej Jsem obyvatelem věže ze slonoviny (1967), na nějž se rovněž vzpomíná. Handke se zde distancuje od vnějšího světa včetně politiky. Za prvotní skutečnost prohlašuje jazyk a literaturu, nikoli realitu. Vždy si zakládal na tom, že není politickým autorem a neuznával tzv. angažovanou literaturu. Tvůrci scénáře zařadili do textu i autorovu definici poetiky mluvených her, v níž je opět důraz položen nikoli na obraz, ale na „pojem“ světa, tedy na slovo a jeho moc. Ze slov utváří Handke po celou tvůrčí dráhu do sebe uzavřený, soběstačný literární a dramatický svět; nepracuje s napodobením reality. Rané mluvené hry byly silně inspirovány filozofií jazyka Ludwiga Wittgensteina. Text Sebeobviňování (1969) nemá s názvem vlastně nic společného, rozhodně ne s mravní či psychologickou rovinou sebeobviňování. Je tvořen řadou wittgensteinovských elementárních vět prozkoumávajících možnosti samotného jazykového vyjádření, nikoli etických kategorií, o nichž se hovoří. Dění se rozvíjí v jazyce, proto ve hře nejde o dramatické, ale spíše gramatické dění: o zrození, růst, sebeuvědomění a zrání subjektu v abstraktně syntaktické rovině. Věty definující subjekt se střídají s úředními floskulemi, protokolárními příkazy, zákazy, s definicemi a obecnými pravidly chování ve společnosti. Handke totiž fungování jedince ve společnosti od začátku spojoval se společenskou represí a zglajchšaltováním jedince pomocí jazyka (viz mluvená hra Kašpar z roku 1967).