DĚKUJEME
a tak tam stojím, na střeše domu, ve kterém jsem kdysi bydlela, a loučím se se životem jako úspěšný městský člověk, a
na můj dopad nečeká ani dlažba té správné metropole.
Prostě jenom to, čemu se v naší zemi říká velkoměsto.
Ani se z toho nestal New York.
Ani jsem nikdy nebyla vlastníkem bytu.
A teď už nejspíš není čas ani naděje na vybudování impéria.
Připravil nás – sakra – někdo na tuhle urážku? Že budeme najednou nedůležité? Neviditelné, i když dodržujeme pravidla? Ta pro ženy.
Nerozčiluj se. Nezvyšuj hlas, je tak vysoký, trhá nám to uši, nechceme tě slyšet křičet. Usmívej se. Jinak tě nebudeme píchat. I když z toho nic nemáš. Tvůj život se točí kolem toho, že tě pícháme a pak řídíme svět, zatímco ty vychováváš naše dítě, který nás nezajímá, protože si vždycky můžeme udělat nový.
/.../ Nekřič, přeskakuje ti hlas, nesluší ti, když takhle křivíš tvář. Zklapni a začni s dietou, ty pucku. Narovnej si vlasy, vyfoť se, pošli nám celou složkou souborů, materiál k masturbování. Tady, přečti si recept na bezlepkový štrůdl. Vař pro nás, vegansky, udržitelně, šmejdi si s košíkem na trzích, ale pozor, ať se nezačne stmívat, protože když jdeš ve tmě, ve městech, který jsme navrhli pro sebe, se sloupy jak penisy, s kostely, ve kterých se můžeš vrhnout na zem, po ulicích pro naše auta a s temnými kouty, pak tě přepadneme.
Proč? To je jedno.
To je jedno, myslíme si, my ženy nebo jakože ženy nebo brzo ženy: dodržujeme vaše zákony, žijeme ve vašich domech, řídíme vaše auta, umíráme na vaše léky. Držíme se zpátky, ruce máme čisté, hlasy držíme nízko, hlavy taky.
Jsme malí lízací a šukací roboti v pozadí, užitečné asi jako chytré opice, vleže, nohy od sebe, trouba zapnutá. Jak jste udivení, když se jedna z nás dostane na vaše hřiště: hoho, slečno, my chceme řídit firmu? Uvidíme, jak jí to půjde s mojí pěstí v díře. Nebojíte se nás, i když naříkáte, když vám odhryzáváme vaše reprodukční orgány. Jste muži i bez ocasů, jste na to tak zvyklí, a když jsme moc náročné, prostě nás zabijete. A když už nejsme šukatelné, stárneme důstojně, to znamená, že se stáhneme z veřejného prostoru a připravujeme se na odchod z tohoto světa, aniž bychom tím působily velké náklady. /.../
celý text v překladu Heleny Singh Eliášové najdete výhradně v tištěném SADu 2/2022
