Muzikál není hodina češtiny

Živíš se jako copywriter, ale uměleckému překladu a taky psaní poezie se věnuješ dlouho (už jako pětadvacetiletý jsi byl nominovaný za svou první básnickou sbírku na Magnesii literu). Když pominu velmi úspěšnou éru seriálového překladatele, v tvém životopise dominují převážně překlady poezie, písňových textů a muzikálových libret. Byl jsi nejdřív básník, nebo překladatel? Jak ses dostal právě k překládání veršovaných textů?
To je skvělá otázka: jak se pozná, že je člověk básník? A jak, že je překladatel? Objektivní výstupy: první verše pubertální kvality mi otiskli ve školním časopise hádám třeba v šestnácti nebo sedmnácti letech. A někdy tou dobou už jsem brigádně pod dohledem ctěných rodičů překládal neméně pubertální sitcom Konečně zazvonilo. Takže to je tak nastejno. Subjektivní vstupy: nemám žádné zásadní niterné pnutí ohledávat svět skrze jazyk a překládám si převážně v tramvaji do kapsy. Takže se necítím ani jako jedno. Protože jak se říká, jedna nominace na Literu básníka nedělá.

Dobře, nemáš žádné zásadní pnutí… Pamatuju si ale tvůj příspěvek na Facebooku, kde jsi přetextoval jednu písničku z Ledového království, protože ses nedokázal smířit s verzí, kterou přinesl syn ze školky. Co je tedy to, co tě k tomu ponouká? Protože minimálně v tomto případě to rozhodně nebyla „zakázka”. Je překládání spíš radost z hledání možností, nebo utrpení?
Obojí, samozřejmě. Radost z hledání možností a utrpení z toho, že jsou málokdy dostatečné. Anebo nemám nadání k hledání jako Vlasta Redl. Kdo ví. Ostatně, jak ses ptala na ty začátky: vybavuju si dva zásadní prazážitky. Společné domácí hloubání nad nemožností důstojného překladu Verlainovy Podzimní písně (jářku, neznám rodiny, které by dělaly po večerech něco jiného). To je utrpení na kvadrát, nejkrásnější. A pak nějaké překladatelské pokusy pro naši dávno rozpadlou středověkou kapelu. Fascinovalo mě, že matador Pavel Jurkovič dokáže v makarónské žákovské písni Ich was ein chint so wolgetan vytvořit dvojverší střihu „stál tam mladík v klobouku/ ibi deflorare“ a tvářit se, že to dává smysl. (Pokud to byl zrovna Alfréd Strejček, omlouvám se – nemůžu najít booklet.) Přitom takovouhle gynekologickou latinu si i dneska přeloží jak průměrný gymnazista, tak skladník ve šroubárně. Tehdy jsem si řekl, že někdy asi má přece jen smysl nějaké ty možnosti hledat. I kdyby to bylo banální „přišel mladík, co mě chtěl/ ibi deflorare“.

Tak nejdřív z té optimističtější stránky. Co je nejzábavnější nebo nejvíce vzrušující část práce muzikálového či písňového překladatele?
Jezdit s Českými drahami na zkoušky. Nebo překládat písně. Teď se nemůžu rozhodnout. Vůbec nejlepší je možná překládat písně ve vlaku cestou na zkoušky. I když ty nové pražce už nedrží tak hezky rytmus.
Jsou tam prchavé momenty štěstí, kdy se po čtyřech hodinách nebo dnech podaří otesat refrén tak, že zhruba odpovídá originálu, nezní úplně blbě, a dokonce se dá i zazpívat. To má člověk pocit, že v tom boji s větrnými mlýny jazyka uhrál aspoň důstojnou plichtu. Což není málo.
A pak je zábavné až vzrušující, když někdo ten ne úplně blbý text zvedne a zpěvem pozvedne tak, že najednou zní hotově. Že takhle to prostě vždycky mělo být a jinak by to snad ani nešlo. Že je to píseň, výpověď, pravá pravda nebo vtipný vtip. To pak jihnu. Na jižní Moravě se mi to stalo několikrát.

Teď jsi naťukl hned několik zajímavých témat, tak je zkusíme probrat postupně. V první řadě, jak se překlad pro hudební divadlo liší od převedení běžného dramatu nebo rovnou nedivadelního textu? Co by podle tebe měl splňovat ideální překlad hudebně dramatického díla? A jak často je nutné na některé aspekty tohoto ideálu rezignovat? Co se „obětuje” jako první?
První část téhle otázky má poměrně banální odpověď: ideální překlad hudebně dramatického díla se musí na rozdíl od jiných dobře zpívat. Protože reálně hrozí, že ho někdo opravdu zpívat bude muset. Dost možná s tím člověkem i budete chvíli v jedné místnosti, ve které budou třeba i nebezpečné, tvrdé předměty jako činely nebo piano. Když máte pud sebezáchovy, prostě chcete, aby se vaše přebásnění hercům nešprajcovalo v krku. Nebo aspoň ne moc.
Dál je to jako se všemi překlady: měl by být zároveň věrný a zároveň krásný. Rezignovat se někdy musí, zvlášť když dojde na dlouhá „á“. Těch prostě v češtině není dost, a to jsem je hledal všude. I pod postelí. (Proto bývají i romantické texty v češtině samé „ó, náš pán“, i když se ve skutečnosti dá s vážnou tváří takhle panáčkovat jen při překladu křesťanských písní nebo pomocných slov k morseovce.) Jinak se člověk snaží oželet to, co je zrovna nejmíň důležité. Žádný jednoduchý recept na to není, rozhoduje situace a smysl. Když si člověk není jistý, nikdy není špatný nápad probrat s dramaturgem, co zrovna inscenace oželí snáz.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU