O příbězích, které ještě neumíme vyprávět (Iokasté a Prasklej svět v Městských divadlech pražských)

Mezi prvním uvedením inscenací Městských divadel pražských Iokasté a Prasklej svět proběhly dvě další premiéry. Ani časový odstup ale neznemožňuje jejich propojení. Obě se věnují aktuálním tématům, v prvním případě postavení ženy ve společnosti a toxické maskulinitě, ve druhém sociálním rozdílům a hrozbě konce světa zapříčiněného člověkem. O obou můžeme mluvit jako o tragikomediích, jež svou tragiku zakládají na bolestivých tématech a komiku na absurditě, s níž jsou podávána. Inscenace vycházejí ze současných textů, které experimentují s dramatickou formou a jsou u nás uvedeny poprvé.
Do tématu, jež myslím může vzbuzovat více emocí, se pouští v Divadle Komedie inscenace Iokasté. Pojednává o antropocentrismu, přesněji řečeno o sebestřednosti ve chvíli, kdy „antropa“ ve středu pojímáme jako bílého muže, jak ostatně lidstvo činí už od antiky. Tento „antropos“ svým pohledem na dějiny, sociální uspořádání nebo mýty dodnes filtruje, co a jak vidíme nebo bychom měli vidět. Inscenace vznikla v koprodukci mezi Městskými divadly pražskými a Slovenským komorním divadlem v Martině a v hlavních rolích vystupují slovenská herečka Jana Oľhová a český herec Petr Konáš. Lukáš Brutovský, autor textu a režisér v jedné osobě, se v lyrických a značně asociativních monolozích postavených na mýtickém základu vyjadřuje k současným problémům a ukazuje, jak o věcech mluvíme. Na několika rovinách se tak vztahuje k narativizaci světa. A ukazuje, že většinou vypráví muži. I když třeba o ženách.
Scénografie Pavla Boráka se skládá z prudké šikmy, jež zaplňuje téměř celé jeviště, a obdélníkového průzoru na jejím vršku, kde v průběhu představení vzniká plastika ženského obličeje. Zkosený objekt divákům umožňuje sledovat specifický pohyb podobný modernímu tanci, jímž vše začíná. Zároveň slouží jako promítací plocha pro řecké a přeložené názvy částí inscenace. Herce často osvětlují pouze promítaná písmena a pár čar spolu se slabšími bočními reflektory, tmu tak jen místy prostupuje světlo, snad záblesky naděje? Obrovská promítaná písmena se zároveň otiskují přímo na těla postav, které jako by byly vyprávěným přitlačovány k zemi.
Ještě než se vůbec ozvou nějaká slova, slyšíme nepříjemné hučení a praskání. Chaos, který potřebuje zkrotit. Na šikmě leží v přítmí tři postavy, jako první vstává Juraj Poliak, Sochař. Po celou dobu představení pak vytváří za občasné podpory Konáše a Oľhové sádrové odlitky částí obličeje. Poliak nejprve zavěsí na kovovou konstrukci ústa a vzápětí se začíná vyprávět, skrze reproduktory, řecky a mužským hlasem, protože mužský narativ prostupuje dějinami od počátků lidské civilizace.
Mezitím herec a herečka v bílých lesklých kombinézách a sportovních botách poslepu lezou po šikmě. Muž v podání Petra Konáše zůstane oslepený černou maskou na obličeji o něco déle než Žena Jany Oľhové. Působí to kontrastně, Oľhová totiž mluví o příbězích, v nichž se žena stává jen tragickou maskou pro mužské vyprávění. Kdysi v řeckých divadlech, dnes na obrazovkách sledujeme ženské příběhy očima mužů. Vtom monolog mírně odbočí, čímž se nám dostane jednoho z nejsilnějších prvků, jež Brutovského text přináší: jedním dechem se k povídání o řeckých divadlech připojí zmínka, že v alabamském senátě dvacet pět republikánů schválilo absolutní zákaz potratů. To, že muži podávají zprávy o ženách, není jen problémem umění, ale života obecně. Za ženy přemýšlejí a rozhodují muži.