Omlomoucké vyrovnávání (Divadelní Flora Olomouc 2025)

Dramaturgie 28. ročníku festivalu Divadelní Flora Olomouc se letos inspirovala mottem „rovnost“, podle něhož pečlivě – jak tu bývá zvykem – vybrala nejen české, ale i zahraniční inscenace. Výrazně jimi procházela linie (ne) rovnosti sociální, jež poukazovala na odlišnou výchozí pozici každého člověka, důraz byl ale kladen i na znevýhodnění na základě sexuality, etnicity nebo věku. První polovina jedenáctidenního festivalu měla již tradičně více pohybové zaměření, v druhé části dostalo prostor slovenské (politické) divadlo a na programu byly také debaty o prekérních kulturních podmínkách u našich sousedů. To už jsem ale bohužel musela Olomouc a unikátní doprovodný program festivalu v podobě téměř každodenních koncertů a večírků „na parkánu“ opustit.
Letošní ročník, stejně jako ten loňský, slavnostně zahájila tvorba německého režiséra Christophera Rüpinga. Schauspielhaus Bochum přivezlo inscenaci Žal je to s křídly, která jako jedna z mála příliš nezapadala do tématu rovnosti, opominu-li rčení, že před smrtí jsou si všichni rovni. Závěrečné dílo režisérovy „rodinné“ trilogie započaté v roce 2020 v Curychu inscenací Prostě konec světa a pokračující Prsy a koulemi v Thalia Theater totiž pojednává o vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka.
Stejnojmenný román britského autora Maxe Portera z roku 2015 poetickým způsobem vypráví o rodině, jež přišla o matku. Touto událostí začíná také inscenace, která se odehraje na zcela obnaženém jevišti. Po velkém prázdném prostoru se rozlévá smutek otce (Risto Kübar) a jeho dvou dětí (Jing Xiang a Alexander Wertmann). Přestože by rozlehlost mohla vytvářet distanci od jejich stesku, stáváme se součástí intimního truchlení díky live cinema promítanému na plátno. Hned v úvodu musí otec vyprávět, jak se mu po mrtvé partnerce stýská. Je u toho detailně snímán, takže vyniká nevhodnost otázek, jež pozůstalí často dostávají. Byt se podle jeho slov stal „encyklopedií matčiny nepřítomnosti“: za chvíli tu už nenajde její vlasy a jelení loje. Tyto drobnosti v inscenaci ztvárňuje krém na ruce, s nímž se později humorně manipuluje na důkaz, že by měl nastat konec smutku – nově příchozí postava Vrány si ho nepokrytě vkládá mezi nohy a upouští z tuby bílý krém, který se tak stává znakem ptačího trusu.
Jako živelná pohroma totiž chvíli po tragédii naruší rodinné truchlení právě tajemná Vrána ztvárněná vynikající Annou Drexler, jež za tuto roli získala cenu Der Faust. Zjevení v podobě tohoto ptáka není náhoda. Otec se akademicky věnuje poezii, a právě píše knihu o cyklu Vrána básníka Teda Hughese, manžela (rovněž básnířky) Sylvie Plath, která si vzala život.
Vrána je fluidní bytost, která hned v úvodu oznámí, že odejde, jakmile ji už pozůstalí nebudou potřebovat. Dokud ji ztrátou paralyzovaná rodina ignoruje, obrací se Drexler ve svém černém a téměř realistickém ptačím kostýmu na publikum, s nímž zdatně komunikuje vzdor tomu, že značnou část improvizuje v němčině na českém festivalu. Přesto, že si s rodinou i s diváky později vybuduje blízký vztah, nikdy tak úplně neprozradí svou identitu. K dětem se chová jako poměrně krutá chůva, k otci jako stejně krutá ochranitelka. Sourozence ďábelskými sliby nutí předvádět, co měli na své matce rádi – „pojďme si zahrát na mámu a kdo ji zahraje nejlépe, pro toho ji oživím“ – aby jim vzápětí připomněla, že už je mrtvá a vrátit ji nejde. Když se doma objeví přelud nebožky v podobě plyšové nestvůry, jež přinese dětem pizzu a na niž se otec okamžitě vrhne, Vrána ho v „goreovém“ souboji, který skončí vyhřezlými střevy, zabije. Bojová scéna jako z akčních filmů může odkazovat na snahu o zničení vzpomínek a na vztek, jenž se s žalem pojí.
Anna Drexler tedy zřejmě ztvárňuje jednotlivé fáze smíření se se smrtí blízkého, které zahrnují smutek, zlobu nebo odmítání. Vrána představuje tyto stupně i dobově rozháranými kostýmy, které odkazují na dřívější éry s tím, jak uplývají měsíce a roky od matčina odchodu. Po obleku s křídly herečka přichází v kněžské čepici a dlouhém plášti, v trikotu ze supermanských filmů, ve swingových šatech a nakonec se souká do barokní róby s obručemi, ale to už ji rodina nepotřebuje a posílá ji pryč.
Až ve chvíli, kdy jsou pozůstalí schopni nést bolest sami, se na scéně objevuje živý obraz matky, vzpomínka, která zůstává v myslích dětí a manžela. Přichází herečka Nina Steils a za pomoci větráku rozfoukává černé vraní peří – tedy konečně rozpuštěný, ale nikoliv dočista zmizelý smutek.
Přes všechnu formální vypiplanost mám dojem, že Žal je to s křídly má spíš status velké zahajující inscenace známého režiséra, než že by přímo zapadal do dramaturgie festivalu. Většinu času je inscenace statická a odehrává se ve zpomaleném tempu, což ale tematicky dává smysl. Každý divák se musí rozhodnout sám, zda se nechá strhnout a potřebnou energii v díle nalezne, především s ohledem na své vlastní životní zkušenosti. V tom se snažím být – u tak intimního příběhu – spravedlivá.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU