Ze severních krajů (Činoherní studio Ústí nad Labem v sezoně 2021/2022

Činoherní studio Ústí nad Labem uvedlo v sezoně 2021/22 šest nových inscenací (pokud nebudeme počítat titul Já, Feuerbach, který byl z provozních důvodů stažen hned po premiéře), pod kterými je podepsáno pět různých režisérů (dva tituly nastudoval umělecký šéf David Šiktanc) a šest dramaturgů; obdobně se měnila i jména výtvarníků a hudebních skladatelů. Nové tituly se spravedlivě rozdělily na polovinu tvořenou inscenacemi textů primárně dramatických, zahrnujících klasiku (Višňový sad), moderní klasiku (Americký bizon) i zbrusu nově napsanou hru (Anšlus), a trojici adaptací děl prozaických (Den člověka, Tady je všechno ještě možné, Mluviti pravdu).
Navzdory tomu, že je zdejší herecký soubor stabilní, jen výjimečně doplňovaný hosty, není vzhledem k výše řečenému snadné vysledovat cosi jako „tvář divadla“. Lze snad jen zcela obecně konstatovat, že se v Ústí vyhýbají klasické interpretační činohře a psychologickému realismu: i v těch inscenacích, které vycházejí z formálně zcela tradičně napsaných her, jako Višňový sad nebo Americký bizon, se tvůrci snažili přijít s řešením, které alespoň do jisté míry směřovalo kamsi „mimo“. Patrná je rovněž snaha pracovat s lokálními tématy, respektive vkládat je i do adaptací předloh, které samy o sobě nemají s Ústím nic společného. Otázkou přitom zůstává, jak ústrojné tyto snahy byly.

klasika (trochu) jinak Umělecký šéf ČSÚL je podepsán pod dvojicí titulů, které nejvíce vycházejí vstříc mýtickému „normálnímu divákovi“. (Činoherní studio je vzhledem ke své tradici studiové scény v trochu jiné situaci než běžná regionální divadla, nemá abonenty, tj. vlivnou, obvykle velmi konzervativní diváckou skupinu,  a míří na mladší a otevřenější – alespoň předpokládatelně – publikum. Naštvaná dáma, která na premiéře Višňového sadu hlasitě komentovala všechny „moderní nepatřičnosti“ Šiktancovy inscenace, je však živoucím důkazem, že to v tomto ohledu nemají snadné ani zde.) V obou případech se totiž vzdor řadě „výstředností“ snažil zachovat základní obrysy her po formální stránce konzervativních, založených na příběhu, jasně daných situacích, realistickém dialogu a prokreslených postavách.
V případě Mametova Amerického bizona se Šiktanc v souladu s výše řečným rozhodl doplnit příběh trojice figurek z blíže neurčeného amerického předměstí sedmdesátých let dvacátého století groteskně symbolickou „indiánskou“ rovinou. Podezřelá zastavárna, v níž se celý děj odehrává, je vyzdobena mohutným totemem a ohništěm, na zadním prospektu září červený šíp. Majitel podniku Don nosí košili s třásněmi a vysoké kovbojské boty, ve volných chvílích koloruje cínové figurky indiánů a ve vypjatém závěru svým druhům vyhrožuje skalpováním.
Vše se ve zjevné absurdní nadsázce neustále střetává se zcela jinou realitou: u ohniště stojí dvě sedmdesátková koženková křesla, mohutná indiánská čelenka se dá „kouzelně“ proměnit v širák, dým z ohně je zcela přiznaně vyráběn pomocí kouřostroje. Když se ve finále totem překvapivě otevře, ukáže se, že v sobě ukrývá ledničku s pivem. Jako vtip to není marné, pokud ale začneme hledat hlubší smysl, moc daleko se nedostaneme: otcovská převaha Dona nad mladým Bobem sice nabírá parodické rysy jakési „přírodní moudrosti“, v průběhu představení se však stále zřetelněji ukazuje, že celá indiánsko-westernová stylizace zůstává u vnějškových ornamentů a do vyznění příběhu jako takového se hlouběji nepromítne. Skeptik si tipne, že se tvůrci odrazili od titulního bizona (je na rubu cenné mince, okolo níž se točí zápletka), pak si ale s poněkud zkratkovitým nápadem nevěděli tak docela rady.