Expanze z Něměcka (čtyřikrát /+1/ Jaroslav Rudiš)

Na přelomu roku došlo na repertoáru českých divadel k neobvykle častému výskytu jména spisovatele, dramatika a hudebníka Jaroslava Rudiše. Během tří měsíců byly na scénách napříč republikou uvedeny hned čtyři jeho texty. Nejednalo se přitom o situaci, která v posledních letech nastala třeba kolem hry Společenstvo vlastníků Jiřího Havelky, kdy se dramaturgové mnoha divadel rozhodli nasadit nezvykle nosný dramatický text domácí provenience; v případě Rudiše každé z divadel uvádí jiné dílo českého spisovatele, navíc primárně prozaika, trvale žijícího v Berlíně. Cesty k inscenacím se také různí – první ze zde uvažovaných titulů uvedlo Staatsschauspiel Dresden, kde měla v červnu 2021 premiéru (německy psaná) hra Anschluss, tu pak v českém překladu nastudovalo Činoherní studio Ústí nad Labem. V Plzni si u Rudiše novou hru přímo objednali, v Liberci adaptovali známý komiks, zatímco brněnské Feste přišlo s dramatizací autorova posledního románu.

zkáza v hospodě České premiéry se Anšlus dočkal již půl roku po výše zmíněné drážďanské premiéře. Vzhledem k tomu, pro koho byla hra napsána, nepřekvapí, že celým textem prolíná česko-saský motiv. Nejpregnantněji vyjádřený v replice, že vesnice Teufelsberg, kde se příběh odehrává, bylo vždy místo, kde se na pivo chodilo do české části a na záchodky do Německa. Fiktivní Teufelsberg zažil slavné časy díky klimatickým lázním, jenže klienti se sem kvůli zkaženému vzduchu přestali hrnout a obec upadla do zapomnění. Místní nádražní putyka ale ještě stále funguje, i když vlaky už dávno nejezdí a koleje vytrhali.
Špinavý lokál čtvrté cenové kategorie se nachází ve zvláštním bezčasí. Odjel odsud poslední vlak včera nebo před sto lety? Nikdo neví. Zmizela i přívětivá hostinská Libuše a zbyla jen čtveřice hostů. Autor výpravy Martin Šimek vytvořil realisticky působící nádražní restauraci. Na pravidelně rozmístěných stolcích leží rezervačky, vzadu se nachází bar, pódium i jukebox. Ven vedou prosklené dveře, které jsou ale natolik špinavé, že přes ně není nic vidět. Jen občas špínu protne silná záře, snad symbolizující světla zrušených vlaků.
Všichni tady vzpomínají na zašlou slávu a lepší časy; rezervačky na stolech naznačují, že je očekáván návrat hostů. Je to ale jen zbožné přání, které je provázeno strachem z příchodu někoho zvenčí. Postavy mají pocit, že na ně svět zapomněl, zároveň se ale obávají, co by jim případní hosté mohli přinést za problémy. Takových už tudy prošlo mnoho a značná část z nich skončila na místním krchově. „Nehoda na lovu,“ zní opakovaný lakonický komentář.
Poslední zbylí návštěvníci nádražní restaurace sice sdílejí stejný prostor, jsou v něm ale osamocení. Sedí každý u svého stolu, i když je hospoda prázdná, pohrouženi do vlastního světa utkaného ze vzpomínek a fantazií. I dialogy tu mají spíše charakter dvou monologů, každý si vede svou a nedokáže vybočit ze své zacyklenosti.