Pomalé dynamity bourají mikrosvěty (o třech inscenacích Divadla Ungelt)

Ať už běžně navštěvujete komerční či veřejně dotované scény, konzervativní či experimentální divadlo, vstup do románského sklepa, v němž se nachází Divadlo Ungelt, vás tak jako tak přenese do jiného časoprostoru. Chcete-li si vychutnat genia loci, musíte přistoupit na fakt, že na každém kroku narazíte na pomyslný nebo i skutečný podpis zakladatele, ředitele a hrdého majitele tohoto prostoru. Zdejší zaměstnanci dokážou zručně nakládat s mytologií hereckých legend a renomé titulů uváděných na velkých anglosaských scénách. Divadelní „firmu“ Milana Heina částečně dotuje Hlavní město Praha a movitější sponzoři. Kdo si potrpí na exkluzivitu a pocit, že je hýčkán, může za devět tisíc korun ročně vstoupit do Klubu přátel Divadla Ungelt. Získá tak mimo jiné pozvání na všechny komorní uzavřené akce i jistou šanci, že s ním ředitel udělá rozhovor pro interní noviny Zákulisník.
Ungelt budí dojem rodinného podniku a do jisté míry jím také je: na pozici jednatele pracuje Heinův životní partner Martin Šimek, „dědicem“ je o generaci mladší umělecký šéf Pavel Ondruch. Hraje zde mnoho všeobecně známých hereckých hvězd, od manželů Dykových přes Miroslava Táborského až po Taťjanu Medveckou. Ti si v Zákulisníku pochvalují, že se jim v Ungeltu dostává dostatečného prostoru na soustředěné zkoušení a hledání. Režiséři se dobrovolně zříkají velké části výrazových prostředků, které jdou nad rámec toho, co lze vyjádřit skrze činoherně pojatou postavu. Režírovat zde mohou i herci; o dramaturgii v takových případech pečuje umělecký šéf Ondruch. (Na DAMU vystudoval činoherní režii a poté pracoval například v Městském divadle v Mostě, v Těšínském divadle nebo ve Východočeském divadle Pardubice.)

svět sám pro sebe Na principy, na nichž se zakládá Divadlo Ungelt, lze pohlížet značně kriticky. Učinila tak v roce 2007 Radka Kunderová, když na stránkách SADu v článku Hvězdy? podrobila důkladné kritice zdejší úspěšnou inscenaci Picasso, za niž dostala Vilma Cibulková Cenu Thálie a představitel titulní role Milan Kňažko nominaci. Kunderová v úvodu svého textu parodovala pověst, která podle ní mohla Picassa vynést do centra zájmu odborné divadelní veřejnosti: „Herecký koncert. Mistrovství dvou zralých hereckých osobností v komorním psychologickém dramatu, které režie nechá vyniknout. Intimní setkání s hvězdami nejen českého a slovenského divadla, ale také světového malířství. Disputace o velikosti génia, malosti války a věčném potýkání mužského a ženského principu.“ (SAD 1/2007, str. 10.) Takovýto heslovitý způsob myšlení k mediálnímu obrazu mainstreamových divadel jako je Ungelt bezpochyby patří, přičemž těžko soudit, jestli vzniká mimovolně, nebo zda se o něj v tom kterém případě tvůrci cíleně snaží. Nelze vyloučit ani možnost, že na pověsti, jež z něj vychází, divadlo zakládá svůj marketing a existenčně na něm tudíž závisí. K Ungeltu však, alespoň při současném směřování, náleží rovněž dramaturgicko-inscenační koktejl namíchaný tak, že kriticky uvažující odbornou veřejnost nemusí nutně odradit. Etablovaní anglofonní autoři či autorky, texty prvně přeložené a uvedené na českých jevištích, známá herecká jména, tvůrci nadšení z možnosti probírat se psychologií postav, snaha o vyvážení komického a tragického. Nechybí ani důležitá ingredience v podobě tématu sociálně znevýhodněných skupin jako jsou staří lidé, mentálně i fyzicky handicapovaní, homosexuálové a někdy bych řekla, že mají tvůrci na mysli obecně všechny zranitelné lidi, na něž bolestně doléhá povrchnost mezilidských vztahů. Zní to asi poněkud barvotiskově, leč přesně takové formulace mě v prostorách Ungeltu napadají.
Samozřejmě, že problémy a myšlenky postav musejí být takové, aby se daly víceméně vtěsnat do mantinelů „dobře udělané“ konverzační hry pro dva, tři, nejvíce však čtyři herce. To pochopitelně budí skepsi vůči případnosti míry, do níž se tu v minulosti prolnul divácký úspěch s odborným oceněním (byť spíše zdrženlivým), jíž dala průchod Radka Kunderová. Taková je však podstata Ungeltu, že tu vše působí poněkud inscenovaně a že není snadné určit, co je důsledek dobrého marketingu, co projev upřímného zájmu publika, co je na tomto divadle doopravdy mimořádné a co mimořádnost jenom předstírá. Není ani zřejmé, jestli ono předstírání vychází od divadelních tvůrců samotných, anebo zdali to byla v případě Picassa spíš česká divadelní veřejnost, kdo si přál vnímat Ungelt jako centrum, kde se soustředí hvězdy, a současně jako místo, kde vznikají díla nejvyšší umělecké hodnoty. K aranži ungeltovského „divadla nad divadlem“ velkou měrou přispívají i mimořádně pečlivě připravované programy, z nichž lze vyčíst mnoho o kontextu, v němž by si tvůrci přáli, aby publikum inscenace vnímalo. Brožury tu hrají důležitější roli než jinde – knížečky naznačují spojení tohoto mikrosvěta se širšími souvislostmi anglosaského prostředí, tvoří pro něj adekvátní pozadí nebo lépe: kulisu. Uvažujeme-li o zvláštnostech zdejší atmosféry, od věci určitě není vzít v potaz, že Ungelt vlastní herec, který dokáže i ve svém osobním vystupování zahrát na nostalgickou strunu, takže mu prostor ladí s charakterem. Ať už si o sebeprezentaci Ungeltu myslíme cokoliv, nedá se jí upřít živost, která pramení z autentického zápalu zdejších provozovatelů.
V tomto textu reflektuji tři inscenace z posledních sezon. Vybrala jsem ty, které považuji za nejkvalitnější, přičemž přiznávám, že se většinou míjím se zdejším zpracováním „laskavých komedií“, mnohem lépe hodnotím repertoár zaměřený tragikomicky. Nesnažím se o komplexní profil momentální činnosti Ungeltu: každou sezonu se tu odehraje čtyři až pět premiér, takže článek zachycuje jen nevelký výsek z repertoáru. Tituly jsem zvolila hlavně proto, že jejich inscenační pojetí považuji za inspirativní a vzdor inklinaci k mainstreamové tvorbě i originální. Všechna tři díla jsou plodem chaotických koronavirových sezon a není snadné je časově kategorizovat. První mělo premiéru ve chvíli, kdy se v Čechách rozbíhala pandemie, to poslední vzniklo na podzim roku 2021.