Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal (Discoland v Divadle Na zábradlí)

Generace tvůrců a tvůrkyň, kteří prožili dětství v devadesátých letech, dozrála během pandemie covid-19 v několika případech k vědomí, že je na čase obrátit pozornost ke kořenům, které formovaly jejich (naše) dětství a ovlivnily i současné společenské klima. Jakožto divačka narozená v roce 1991 zřejmě například patřím mezi cílové publikum inscenace The Legend of Lunetic v režii mého vrstevníka Janka Lesáka. Zatímco návštěvníci starších či mladších generací snad mohou k inscenaci snadněji zaujímat odstup, v případě mé věkové skupiny mířilo dílo přímočaře k pocitům, které mi v dětství přinášely první obecnější vjemy společenské atmosféry. Jasně si vybavuji svůj vůbec první přímý kontakt s nimi, jenž považuji za příznačný pro celou situaci: dostala jsem gumové bonbony ve tvaru hlav politiků podle tehdy populárního parodického pořadu Gumáci. Vyndala jsem ze sáčku jeden a ukázala ho mámě, která mi vysvětlila, že se jedná o Miroslava Sládka. Spokojeně jsem ho spolykala (stejně jako později i hlavu Miloše Zemana) a až před třicítkou se mi propojilo, že šlo o podobiznu ultrapravicového politika, jehož názory doposud pomáhají udržovat v české společnosti propast a zmnožovat bolest mnoha sociálně slabých občanů. Jedním z nejvýraznějších témat inscenace v NoDu byl stud. Ne snad ani za to, jak jsme ve školce zaníceně trsali na Mámu a nosili ledvinku – pocitu trapnosti při ohlédnutí za svým mladším já se asi nelze vyhnout v žádné době. Mnohem spíš šlo o stud intelektového rázu za to, co všechno byla společnost, jež nás formovala schopná označit za hodnotné a legitimizovat to. Na rozdíl od dětí předcházejících ročníků jsme nezažili úzkost z války, nedoléhal na nás strach vyvolaný krvavou diktaturou a neznáme ani frustraci z šedé normalizace. Temnota, s níž jsme přišli do kontaktu během devadesátkového dětství, měla lákavě barevný, sladký charakter, který svou povrchností přímo vybízel k okamžitému vytěsnění. Ale byla to proto nějaká lepší temnota? Podobné otázky otevírá nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí Discoland v režii a celkové koncepční přípravě dvojice Petra Erbese (nar. 1991) a Borise Jedináka (nar. 1995). Tedy tvůrců dokonce ještě mladších než autoři inscenace v NoDu Janek Lesák a Natálie Preslová (oba 1989).