Vyrůstání, hraní si, dospívání (Odivo nejen z festivalu Dotyky a spojenia)

Letošní festival Dotyky a spojenia, který se každoročně koná ve slovenském Martinu, nabídl malou přehlídku Odiva, divadelního uskupení se zaměřením na loutkové divadlo. Díla mě zaujala svou uměleckou kvalitou a rozvzpomněla jsem se při té příležitosti, že jsem vlastně před lety na DAMU zažila zrod Odiva, byť jsem na něj v mezičase pozapomněla a tenkrát si ani plně neuvědomovala, co se před mýma očima odehrává. Respektive, celá dlouhá léta jsem sice Odivo nesledovala, nicméně mé první setkání s jejich tvorbou v jakési damácké učebně se mi z paměti nevytratilo, rozhodně ne z té emoční. Toto divadelní uskupení vzniklo v roce 2014 při příležitosti zkoušení loutkové inscenace pro dospělé Láska P a vášeň B s podtitulem Komorná inscenácia pre jednu herečku, jedného hudebníka a nekoľko zamilovaných bábok. Text Federica Garcíi Lorcy Láska dona Perlimlina a vášnivost Belisina adaptovali absolventi Akadémie umení v Banské Bystrici během svých magisterských studií na pražské DAMU. Společně s dramaturgem Markem Turošíkem se na tvorbě podílela také Odivu dlouhodobě věrná a formotvorná dvojice Monika Kováčová (tehdy primárně režisérka) a Mária Danadová (toho času hlavně herečka).
Zatímco soubor s inscenací objížděl mezinárodní festivaly a v průběhu let tvořil stále nová, v zahraničí oceňovaná díla, v českém prostředí se do povědomí výrazně zapsala hlavně Monika Kováčová jakožto průkopnice divadla pro děti od deseti měsíců (což je věk, kdy si člověk začíná pamatovat předměty, i když zmizí z jeho okolí, a vnímat sebe sama jako součást vnějšího světa). Když pro Studio Damúza vytvořila v roce 2014 první takto zacílenou českou inscenaci, nazvanou Batosnění, která se dodnes s úspěchem hrává nejen v rámci KUK! (festivalu batolecího divadla), měla už trojnásobnou zkušenost s tvorbou tzv. batolárií pro Bábkové divadlo na Rázcestí v Banské Bystrici. Jeho ředitelka Iveta Škripková a umělecký šéf Marián Pecko se jí prý v roce 2011 zeptali, jestli by nechtěla být první autorkou tohoto druhu divadla na Slovensku, a ona jejich výzvu přijala. Vzhledem k tomu, že se o tvorbě Odiva a režisérky Moniky Kováčové ve Světě a divadle doposud psalo pouze v rámci souhrnné reflexe festivalu KIOSK (O inscenaci Stopy v pämeti psal v SADu 5/2017 Vladimír Mikulka (Alternativa ze stanice Zárečie). a dle mého zcela nezaslouženě jenom jednou, nastíním pro kontext také její tvorbu v divadle pro batolata, byť jsem bohužel neměla možnost vidět takto zaměřené tituly, které vznikly přímo pod hlavičkou Odiva. Myslím totiž, že tato praxe, již režisérka Kováčová získala ještě před založením Odiva, má na osobitost tvorby celého uskupení zásadní vliv.