DĚKUJEME
Pia zastupuje v tomto monologu všechny ženy: „Mluvím, zatímco stojí před vámi vyhnaná ze svého těla, ve jménu žen, jejichž těla bili, pálili, polévali kyselinou, řezali, provrtávali, mačkali je, stlačovali, šlapali po nich, házeli s nimi, kopali do nich, drtili je, trhali. Dožaduji se spravedlnosti u soudního tribunálu a možná dokonce i potrestání viníků, i kdyby jen tím, že se jim řekne, co spáchali.“ Naturalisticky popisuje, co muži s jejím tělem dělali od útlého dětství, přičemž mluví nejen o pohlavním zneužívání, ale také o psychickém vydírání, zneužití jejího těla v reklamním byznysu. Muži její tělo do mrtě využili a pak je odhodili jako starý hadr. Dokud jim sloužilo, investovali do něj, všemožně ho vylepšovali a teď se na něj bojí podívat a štítí se ho dotknout. A proto je tu Pia, aby jim ho ukázala, aby je donutila se podívat. V závěru své řeči, ale jakoby se Pia chtěla se svým tělem smířit a obrací se k němu se slovy „Stojím před tebou moje tělo a prosím o odpuštění. Za to, že jsem ti dovolila tak dlouho ležet v jámě s vápnem. Za to, že jsem zapřela, opustila. Teď stojím před tebou a přijímám tě s tím vším, co ti udělali a co já jsem ti udělala. Slibuji, že tě nikdy víc nezradím, neopustím, nevysměju se ti, nezapřu tě. /…/ Já Pia se vracím do tebe, vracím se do svého těla.“ Zároveň s tím to smířením jakoby našla novou vnitřní sílu a tak se obžaloba mužů nakonec obrací v hrdou výzvu, aby jejímu tělu naposledy složili hold a vzdali mu úctu, kterou zaslouží: „Ať syn, ten nejněžnější z vás, oleje mé tělo mlékem a strdím, navraceje kůži nevinnost. Moje tělo se dožaduje lásky. Zazpívejte posvátnou píseň vyzývající duši, ať se usídlí tady, odkud odešla. Tehdy nastane radost. Tehdy nastane láska. Tehdy nastane naše usmíření.“
ZPĚT
