V generačním řezu

Redakci časopisu Svět a divadlo se rozhodl opustit jeho zakladatel a dlouholetý šéfredaktor Karel Král. Co společně s ním ze SADu mizí?
Jakub Škorpil: Odchází výrazný hlas, který to všechno formoval, který určoval běh redakce a který všemu dával ideový i obsahový rámec.
Vladimír Mikulka: Karel Král byl jako šéfredaktor nezpochybnitelná autorita, kterou všichni z přirozených důvodů respektovali. Nebál bych se citovat bonmot - nikoli náš vlastní - že „končí království a začíná republika“.
Škorpil: To, že Karel Král odchází z redakce časopisu Svět a divadlo není vyústěním vnitřního redakčního puče, revoluce nebo generační vzpoury. Karel Král se tak rozhodl z vlastní vůle, a to během poslední poloviny loňského roku. Já jsem ale chtěl zůstat „věrný značce“ a měl vůli zachovat časopis v chodu. Podle mě by byla velká škoda, kdyby Svět a divadlo přestal existovat.

Jakube, ty jsi označil SAD za časopis, který už si ve svém oboru vybudoval určité jméno, a tedy i značku. Zůstane i po odchodu Karla Krále z redakce tato značka beze změny?
Škorpil: Rád bych, aby ona značka zůstala zachovaná. A když říkám značka, mám tím na mysli typ kulturního periodika, se kterým se pojí určité profesní standardy, bavíme-li se například o úrovni článků, nebo o úrovni redakční práce. Je ale logické a přirozené, že dojde-li k obměně redakce a spolupracovníků, promění se i obsah, tedy tematická šíře a okruhy, a také to, jak k daným tématům budou autoři a autorky přistupovat. S větším zapojením mladší generace divadelních kritiků a publicistů zákonitě musí přijít i jiný způsob vidění či nahlížení divadla.
Barbora Etlíková: V SADu budeme chtít zachovat kontinuitu, ale zároveň je třeba říci, že s Karlem Králem mizí i jistota, že některé doposud uplatňované zásady budou dodržovány za každou cenu. Karel Král je velmi cílevědomý a zásadový člověk, který jasně formuloval, jak má divadelní kritika v SADu vypadat. Vycházel z poučky svého profesora a někdejšího šéfredaktora legendárního časopisu Divadlo Milana Lukeše, že: „Kritik má psát o tom, co vidí, a ne o tom, co si myslí, protože na to, co si kritik myslí, není nikdo zvědavý.“ A že „v textu by měla být přítomna alespoň jedna původní myšlenka“. Je to přístup, který má v sobě bezesporu spoustu rafinovanosti a dá se s jeho pomocí dosáhnout výsledků různé kvality. Někdy u autorů podnítí potřebu silné popisnosti, která pak v článku převažuje. V ideálním případě však bývají výsledné efekty mnohem zajímavější. Autor nebo autorka se díky podrobnému popisu málokdy vyhnou tomu, aby do textu mimoděk nevložili svůj autentický postoj. Jelikož se soustředí na konkrétní popisy, nutí je to argumentovat na místech, nad nimiž by se normálně nepozastavili. Sami sebe i čtenáře tak mohou velmi překvapit. Takže bych Králův přístup ke kritice nezavrhovala. Je otázka, zda se v rámci nového vedení SADu od tohoto přístupu odchýlíme, nebo ne. Zatím ho nechceme opouštět. Ale do budoucna, kdo ví…