Sny, dějiny, výzvy (divadelní kritika v Polsku)

Sny jsou krásnější než realita a jen zřídkakdy se splní. To, o čem sníme, vymezuje naše ideály, očekávání a obzory poznání. Může nám to pomoci diagnostikovat problémy a naznačit řešení. Začnu proto právě od snů, abych poukázal na několik problémů a výzev, jimž divadelní kritika v Polsku čelí. Budu se odvolávat i na její dějiny, abych současné jevy představil v pokud možno široké perspektivě. (Více jsem se ke strategiím a dějinám současné polské divadelní kritiky vyjádřil ve své knize: Stanisław Godlewski. Towarzyska broni: Strategie współczesnej polskiej krytyki teatralnej, Warszawa: Liber Pro Arte, 2022.)
Jak tedy vypadá moje vysněná divadelní kritika? Zaprvé je inteligentní a moudrá. Kritici se vyznají v tom, o čem píšou, a umí vstoupit do dialogu s inscenací způsobem, který čtenáři recenze (jímž může být také pracovník inkriminovaného divadla) i divákovi představení obohatí perspektivu. Zadruhé by měla být výrazem individuálních postojů autora, jeho emocí a temperamentu. Kritik by měl mít odvahu říkat názory, které sám pokládá za správné, bez ohledu na módu nebo konjunkturu. Zatřetí by měla být dobrá v literárním smyslu. Používat komunikativní, ale nikoli trivializující jazyk. Začtvrté by kritici měli podporovat umělce v rozvoji, což však neznamená skládat jim komplimenty. Měli by být blízko, ale jen natolik, aby pořád viděli ostře. Last but not least – kritici by měli být také důstojně odměňováni.

profesionalita Požadavky ohledně profesionalizace divadelní kritiky v Polsku zaznívaly nejsilněji krátce před druhou světovou válkou a těsně po ní – je však třeba dodat, že diskuse o stavu a úkolech literární kritiky v Polsku probíhaly po celé dvacáté století. Pokládány byly podobné otázky, objevovaly se podobné odpovědi, na divadelní kritiku se neustále snášely stížnosti – postupně se však měnily kontexty, politická situace, divadlo i samotná kritika (byť pro mnohé byly tyto změny zpočátku nepostřehnutelné).
Nejznámějším textem v dějinách polské divadelní kritiky je stať Konstantyho Puzyny (Konstanty Puzyna (1929–1989) – pokládaný za jednoho z nejlepších polských divadelních kritiků, esejista, teatrolog a básník, dramaturg několika divadel. Spoluzakladatel měsíčníku Dialog (1956) věnovaného současné dramatice, v němž působil až do své smrti (s přestávkou v letech 1969–1971). Pečlivě sledoval propojení divadla a veřejného života v Polsku, fascinovaly ho nové divadelní formy – v padesátých letech absurdní divadlo a groteska, v sedmdesátých letech hnutí alternativních studentských divadel. V roce 1981 divadelní kritiku opustil, usoudil, že zabývat se divadlem nemá v tehdejší politické situaci valný smysl. Dialog nicméně vedl dál.) Příliš mnoho požadavků (Bardzo dużo postulatów) z roku 1952. Puzyna míní, že recenzenti v Polsku neumí o divadle psát – zaměřují se především na popis děje a inscenaci hodnotí podle nejasných kritérií. Nevnímají ho komplexně se všemi jeho prvky a rozpoznat jejich funkci. Puzyna tedy požaduje, aby se kritici naučili o divadle psát atraktivním způsobem, to znamená popisovat představení tak, aby čtenáři pochopili, jaký význam má nejen děj, ale také scénické prostředky (výprava, herectví atd.).
V sedmdesátých letech, kdy na univerzitách začínaly vznikat první specializace a studijní obory jako divadelní věda, vytvořil Puzyna v měsíčníku Dialog, rubriku Pokusy o záznam (Próby zapisu), kdy dva nebo více kritiků navštívilo opakovaně tutéž inscenaci a každý se pokoušel ji maximálně přesně a pokud možno nestranně popsat. Metody těchto popisů byly rozmanité – jak pokud jde o přesnost, tak používané literární strategie; jejich význam pro dokumentaci divadla a rozvoj divadelní kritiky v Polsku byl každopádně obrovský.