Divadlo společenské alternativy

AUTORSKÝ, DIALOGICKÝ A HRÁČSKÝ PROCES
Od dob studií na DAMU se pohybujete mezi několika divadelními disciplínami, respektive máte zkušenost s psaním, režií i herectvím. Přeci jen se ale zdá, že režie dominuje. Proč?
Vždycky jsem se identifikoval především jako režisér. Původně jsem cílil na filmovou režii, protože jsem měl to privilegium vyrůstat mezi filmem a knihami. Pak mě ale vcelku jasnozřivě napadlo, že by stálo za to se nejdřív naučit pracovat s herci. Šel jsem tedy studovat divadelní režii, u které jsem už zůstal. A mám spoustu důvodů zůstat u ní i nadále. Divadlo je nejživější umění – svojí přítomností. A je to umění budoucnosti, protože je jen málo komodifikovatelné a natolik nekolonizovatelné novými technologiemi.
Do hraní jsem se nikdy nehnal, na to jsem založením spíš introvertní a plachý člověk. Při studiu režie na KALD DAMU se tomu ale nešlo úplně vyhnout. Byl jsem v ateliéru u doc. Miroslava Krobota a v prvním ročníku, než jsme dostali herce, s nimiž jsme pak pracovali, nás vedl k tomu, ať si to vyzkoušíme sami. U toho jsem se trochu otrkal. Dost důležité pro další nasávání herecké práce a vůbec přemýšlení o nějakém „hráčství“ bylo Divadlo koňa a motora, cestování a hraní s maringotkou taženou koněm. Tam nebylo místo pro režiséra, který by se „jen vezl“, takže jsme hráli všichni – já i můj kolega z režie Šimon Spišák. (poznámka redakce: O dvou shakespearovských inscenacích Divadla koňa a motora psala v SADu 6/2015 Barbora Etlíková - Molitanovým kladivem proti nenávisti.) Na spoustu věcí jsem si tehdy při tomto „outdoorovém“ hraní přišel. Při hraní venku se nedá spolehnout na žádnou divadelní magii, člověk musí lidi stále držet v pozornosti, není prostor pro žádné šeptání, musí se pořád řvát a zároveň je potřeba být maximálně srozumitelný, protože se hraje pro lidi, kteří třeba v životě neviděli divadlo.
Takovým pandánem ke kočovnému hraní a druhou zásadní zkušeností pro všechny moje úvahy o „hráčství“ pak bylo 120 dnů svobody – první inscenace Lachende Bestien. Tam šlo hodně o zkoušení hranic imaginace, provokace i herectví. Nahota, rušení hranic mezi hledištěm a jevištěm – všechno, co se schovává do performingu, jsme tam tak nějak intuitivně vyzkoušeli. A taky jsme převedli do praxe pojem „divadelní demence“, což spočívalo v hypertrofované doslovnosti, zdvojování, ilustraci a jiných provokací v oblasti používání jevištních metafor. Z těchto dvou zakládajících zkušeností vycházejí moje představy o herectví, které se ale úplně nepotkávají s běžnou českou představou. Postupně jsem zjistil, že jsou organicky bližší německé tradici herectví skrznaskrz prostoupené Brechtem.
Zkušenost s hraním je pro mě nenahraditelná, díky tomu vím, co chci od herců, je to dobrá polovina mojí režie. A vlastně mě docela mrzí, že už nehraju, protože ten čas, kdy se divadlo skutečně děje, mezi jevištěm a hledištěm, teď a tady, to je ono, to je nejvíc. Ale za mne režii a herectví dlouhodobě nejde dělat dohromady. Tedy zvlášť když má člověk děti a nějakou potřebu se uživit. Hrát občasně znamená nehrát nejlíp, jak to jde, a to není nic pro mě.

Objevila se někdy herecká příležitost mimo Lachende Bestien?
Ale ano – třeba od Vladimíra Morávka. Viděl mě hrát něco od Divadla koňa a motora, tuším Macbetha (O inscenaci psala v SADu 6/2015 Barbora Etlíková  - Molitanovým kladivem proti nenávisti), kterého jsme hráli ve verzi „na autě“ – tedy bez maringotky, na starém Formanovi. Vladimír mě chtěl i do angažmá. Souhlasil jsem, ale pak se mi to rozleželo, tak se Morávek urazil a zrušil mi na Provázku režii. Celé se to ještě jednou opakovalo, to jsem přijal nabídku na hostování v inscenaci Dvojí proměna. Hráli jsme tam spolu třeba s Ondrou Jiráčkem nebo Daliborem Bušem. No ale angažmá jsem potom stejně nepřijal, takže režírovat na Provázku jsem mohl až v době bezvládí – a vznikl Hráč (O inscenaci psala v SADu 2/2019 Barbora Kašparová - Na Provázku o emancipaci a kapitalismu).
Pak jsem nazkoušel dvě věci s Honzou Kačenou. Potkali jsme se spolu skrz Eliadovku, kterou na Zábradlí rozjela Lucka Ferenzová s Magdou Juránkovou. My tam hráli s Lachende, Honza pořád chtěl, ať něco děláme spolu. Mně se do toho nechtělo, Honza na mě byl „moc“. Ale pak jsem se dostal do životní situace, kdy mi byla „každá zkušenost – dobrá zkušenost“ a stal se mnohem otevřenější ke zkoušení čehokoli. Tak jsme s Honzou napsali a nazkoušeli dvě věci: Odejdeš tam kde žiješ a hodně někde budeš podle románu Tobiáš Lolness a Vstávej svět hoří musíme ho jí pochcat (O inscenaci psal v SADu 6/2015 Vladimír Mikulka - Ďábel-li tam, ať vejde!) podle Pohraniční trilogie Cormaca McCarthyho. Obojí bylo skvělé a hodně rád jsem to hrál. Honza Kačena je jedinečný tvůrce, o tom žádná.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU