Jakub Čermák sám sebe v jednom z rozhovorů označil za „divadelního outsidera.“ (KALUSOVÁ, Adéla. Režisér Jakub Čermák: Kdybych neměl hranice, možná bych byl lepší umělec, ale horší člověk. ČT Art, 2023. Online. Dostupné z: https://art. ceskatelevize.cz/.[cit. 2025-05-10].) Ono vyjádření se vztahovalo zejména k tomu, že coby režisér nikdy nezískal žádné divadelní vzdělání, a také k jeho složitým začátkům se souborem Depresivní děti touží po penězích. Od té doby však již uběhl nějaký čas. Depresivní děti odrostly a jejich duchovní otec začal novou kapitolu v roli uměleckého šéfa činohry Jihočeského divadla. Zároveň pohostinsky režíruje na různých kamenných scénách, větších či menších. Zkrátka, asi málokdo by jej nazval outsiderem, zůstaneme-li u významu „někdo, kdo stojí stranou“. Nicméně vyložíme-li si slovo outsider trošku kreativněji – tedy jako někdo, kdo po letech strávených na pražské alternativní divadelní scéně vyráží ven do oblastních vod – pak již na Čermáka bezpochyby aplikovatelné je. Jde samozřejmě o výklad podbarvený pragocentrismem, přesto nelze odhlížet od toho, že Čermák si opravdu musí hledat cesty, jak svou velmi výraznou a často provokativní tvorbu předložit novému typu publika. A také, jak se vypořádat s možnostmi a prostředky, které nabízejí klasická kamenná divadla. Jeho dvě letošní premiéry v oblastních divadlech – Faust v jihlavském Horáckém divadle a Smolný pich aneb Pitomý porno v českobudějovickém Jihočeském divadle – nejsou prvními vlaštovkami mimopražské produkce, přesto je stále vnímám jako Čermákovo ohledávání a sžívání se s další tvůrčí etapou. Což, jak zmiňované inscenace potvrzují, nemusí vždy být hladký proces. Naopak, i když jde o díla žánrově značně rozdílná, odkazují k Čermákovým divadelním kořenům a oblíbeným postupům; zároveň se však zdá, že se je režisér snažil servírovat v co „nejstravitelnějším“ hávu. Vznikají tak podivně naředěné divadelní zážitky, v nichž lze cítit Čermákův rukopis, ale které také zanechávají pocit určitého dluhu. Ať už k tématům, která si tvůrce vybral ke ztvárnění, tak k formě a režisérovu tvůrčímu potenciálu.
na porno do divadla Na sklonku prosince minulého roku uvedl Čermák v Jihočeském divadle adaptaci rumunského filmu Smolný pich aneb Pitomý porno. Zůstane spíš nezodpovězenou otázkou, zda právě provokativní titul, který ihned strhne pozornost, nebyl jedním z důvodů k inscenování. Pokud ano, vyšlo to: reprízy se vyprodávají a na webových stránkách inscenace si spokojení diváci s potutelností pochvalují, že opravdu šli do divadla na porno. Ve skutečnosti to však se skandálem není tak horké. Příběh se sice točí kolem domácí porno nahrávky, ale spíše jde – jak ve filmu i v inscenaci – o společensko-kulturní sondu, možná až káravě vztyčený ukazovák. Onu nahrávku totiž pořídí učitelka se svým manželem pro vlastní účely, video však unikne na internet a okamžitě strhne pobouřené reakce. Rodiče žáků si vyžádají schůzi, která se ale podobá spíš lynči učitelky, a také přehlídce homofobně-rasisticko-machistického pokrytectví. Ve filmu i v inscenaci sice tvůrčí týmy velmi ostentativně upozorňují na stále přítomné neduhy v naší společnosti, využívají k tomu ale dosti odlišné formální prostředky (pomineme-li samozřejmé rozdíly vzhledem k možnostem filmového a divadelního média).
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do úterý, 10. června 2025.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU