Co zaručuje poutavost (Austerlitzova demontáž v HaDivadle)

Anotace na nějaký čas poslední premiéry HaDivadla Po celou dobu představení probíhá představení ne náhodou naznačuje spojitost s dřívějšími divadelními projekty režiséra Jiřího Austerlitze (Výběr nového jména režisér osvětlil v pořadu Českého rozhlasu Vltava Večer na téma: Co s námi dělají zvuky kolem nás? (vysíláno živě 27.10. 2021): Austerlitz je původním příjmením jeho dědečka, komunisty s židovskými kořeny, který se na požadavek KSČ přejmenoval na Adámka. Užívání pseudonymu Austerlitz je tak podle režiséra návratem k autentickému rodovému jménu a zároveň pokusem o veřejné přijetí rodinné historie, která před ním byla v dětství tajena.), v nichž ve spolupráci s Klárou Hutečkovou ohledává principy divácké percepce: skončí to ústa (z experimentální poezie šedesátých let) (DISK, 2016), Oči v sloup (Studio Hrdinů, 2019), 100 nejkrásnějších českých básní (Divadlo Komedie, 2021) nebo Lidé chodí sem a tam / pro klavír a několik interpretů (Alfred ve dvoře, 2021). (poznámka redakce: O inscenaci Lidé chodí sem a tam psala Kateřina Lesch v SADu 6/2021 /Čekání na zvuk/, o 100 nejkrásnějších českých básních Vladimír Mikulka /Opustí-li tě nadhled, zahyneš, SAD 6/2021/, o Oči v sloup Tomáš Procházka /Elegantní nepatřičnost, SAD 2/2020/, o skončí to ústa Kateřina Veselovská /Fascinace jako forma soustředění, SAD 2/2017/). Obdobným způsobem pracoval Austerlitz také s percepcí posluchačskou v rozhlasové Hře na uši (Český rozhlas Vltava, 2018). Zatímco ve většině zmíněných projektů byly tematizovány smyslové vjemy publika a s nimi související skládání významové mozaiky při vnímání díla, v Po celou dobu představení probíhá představení se pozornost obrací k analýze samotného inscenačního tvaru. Ten Austerlitz důsledně demontuje do zdánlivě náhodného dění. Pod ním se ale skrývá důkladně promyšlená struktura, v níž je vše pečlivě orchestrováno. Pro tyto účely režisér do HaDivadla přivedl některé ze svých dřívějších spolupracovníků – vedle Kláry Hutečkové také Anežku Kalivodovou, Ladislava Železného, Pavla Havrdu a Zuzanu Sýkorovou. Že se na výsledném díle s výjimkou herců (Cyril Drozda, Mark Kristián Hochman, Magdalena Straková, Jiří Svoboda, Jiří Miroslav Valůšek a herec-inspicient Miroslav Ukul Kumhala) nikdo jiný z kolektivu divadla nepodílel, je v HaDivadle v posledních letech poměrně neobvyklé. Například dramaturgem inscenací hostujících režisérů většinou bývá někdo z uměleckého vedení divadla, a to alespoň formou částečné spolupráce. Už jen toto ponechání volného pole působnosti předznamenává jevištní tvar, který se záměrně vymyká tomu, co by se dalo nazvat běžným typem inscenace, a to nejen v kontextu HaDivadla.

demontování tvaru Po celou dobu představení probíhá představení se skládá z řady výstupů navzájem oddělených různými akustickými prvky, např. gongem, laděním orchestru, mužským výkřikem nebo psím vytím. Napříč obrazy ale ani v nejmenším nedochází k ucelenému a jasně interpretovatelnému vývoji dění, typickému pro „tradiční“ jevištní tvary. Tvůrcům nejde o zprostředkování konkrétního příběhu nebo tématu, spíše publiku nabízí směs nepředvídatelných situací, které se mohou stát podkladem pro utváření naprosto individuálních diváckých výkladů. Zároveň jejich zdánlivá nahodilost poukazuje na to, že nalezení interpretace je pouze možností, nikoli nutným cílem, že herci a rekvizity nemusí něco znamenat ani reprezentovat.