Jak se rodí noví hrdinové (Divadlo Minor /nejen/ v roce 2023)

Jaro a začátek léta jsem prožila s divadlem Minor. Tamní představení jsem navštěvovala se skoro sedmiletou dcerou, některá navíc i se čtyřletým synem, který je už také zdatným a pozorným divákem. Potvrdilo se, že Minor nabízí pestré divadlo (a doprovodný program) přístupné celé škále diváků: od interpretace klasických pohádek po vlastní svébytné náměty. Vše navíc spojuje zjevná snaha o divadlo s přesahem. Nezůstává u „pěkné podívané“, v každé inscenaci lze najít téma pro debatu s malými i velkými diváky. Minor tak přináší v důsledku ještě víc, než jen divadlo otevřené všem generacím.

pohádka pro všechny princezny Jedna ze známých pohádek plných stereotypů a perspektiv své doby, které začínají být současnou západní společností zpochybňované, je Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Navzdory tomu se zatím jen zřídka setkáváme s tím, že by je někdo aktualizoval k obrazu citlivější a inkluzivnější generace. Velká část Čechů se obává cenzury a dává přednost příběhům, ve kterých se autoritativním rodičům nesmělo odporovat, princezny byly jedině štíhlé, načančané a bílé a zachraňovali je udatní muži.
Poslední premiéra letošní sezony v Minoru představuje kontrapunkt tomuto konzervativismu, nikoho však nepohněvá. Robert Smolík, autor scénáře, loutek, scény a zároveň i režisér, totiž spolu s herečkou Antonií Formanovou vsadil na to, co Čechům není nikdy cizí: smysl pro humor. Prince vyráží zachránit princezna, Dlouhý, Široký a Bystrozraký jsou „trochu divní týpci“ („jeden je čahoun, jeden trochu širší a ten třetí divně kouká“), ale důležitější než jejich handicapy je to, že jsou kamarádi a muzikanti. A podivnosti se občas dost hodí. Když všechno nakonec dobře dopadne, princezna si prince nevezme za muže, ale založí se třemi kumpány kapelu a prince do ní pozve. Ono ani není potřeba přebírat po tatínkovi trůn. Když princezna přemůže zlého černokněžníka, osvobodí tím i svou maminku a tatínek král pookřeje.
Formanová se Smolíkem stvořili princeznu, která je odvážná, veselá a rozhodná. Inspirace pro každou holčičku. Navazují na současný trend dětské literatury představující dívčí hrdinky jako dobrodružky hladové po poznání, emancipované a schopné najít cestu z lecjaké šlamastiky.
Představení se hraje na Malé scéně, přesněji na její pravé polovině a jen pro několik nejbližších řad hlediště. Kukátkové jevišťátko má hlavní scénu a dvě postranní, všechny rámované nahoře do oblouku, takže trochu vypadá jako nějaký renesanční kostelík. Vše je tu propracované do nejmenších detailů; má-li divák dost bystré oko a stihne-li si jich všimnout, nabízejí rozšiřující výpověď. Třeba když se na začátku setkává s princeznou tatínek král (na kolečkovém křesle, protože tohle opravdu je pohádka zobrazující rozmanitou společnost) a společně pózují pro výroční portrét otce s dcerou. Na stěně sálu visí sedmnáct černobílých portrétků, na prvním je pan král s kočárkem, pak s dcerunkou v kočárku, batoletem za ruku, holčičkou na koloběžce, holičkou, která drandí na kole a z portrétu ujíždí, zatímco král stojí se založenýma rukama. Princezna otce postupně dorůstá, až se najednou král-tatínek objevuje na kolečkovém křesle. Nápadná je absence maminky na všech pamětních snímcích (včetně toho docela prvního), královnu připomíná miniaturní busta v sále.
Formanová nejenže sama vodí všechny loutky, ale zároveň je předlohou pro postavu princezny, která má její tvář i účes. V některých situacích navíc loutku odkládá a jako princezna se obrací přímo na publikum, což jí umožní navázat s ním užší vztah a získávat si jeho sympatie. Mimořádně půvabný je výstup, ve kterém pan král nechá před princeznu vystavit busty všech princů, potenciálních manželů. Forma- nová umístí před jevišťátko poličky se sádrovými hlavičkami, vezme si lupu, obejde scénu, začne si princátka prohlížet a přitom komentuje jejich vzhled. Dělá to s roztomilostí puberťačky, která si vybírá ze seznamu předem zatracených chudáků. Pointu nabídne polička, která je zakrytá a označená za zakázanou (zdůrazní to i razítko divadla Minor). Právě nad ní se Formanová zastaví a zvědavě poklepe nehtem na kartonovou přepážku, jako by chtěla říci „Copak to tady máme?“. Načež se zeptá diváků, jestli se má podívat – ti dětští ji hned nabádají, ať to udělá, protože sami hoří zvědavostí. A právě takový nenucený kontakt herečky s publikem je pro tuhle pohádku příznačný.