Divadlo pro deti mě nikdy nepřestalo bavit

Jsi absolvent Divadelní vědy FF UK, začínal jsi jako kritik, řadu let jsi pracoval jako dramaturg u tradiční interpretační činohry, vedeš amatérské divadlo. Jak a kdy ses dostal k divadlu pro děti a jak to jde všechno dohromady?
Amatérské divadlo jsem hrál už od šestnácti let, ale vždycky mě zajímala režie, dramaturgie a taky dramatická výchova, takže jsem se stal lektorem v Divadle Radar. Tam jsem nepřetržitě už od sezony 1993/94, kdy jsem začal studovat divadelní vědu, v ročníku třeba s Jakubem Škorpilem nebo Josefem Rubešem. Už jako maturant jsem taky psal recenze pro Večerník Praha, což mi vydrželo i v prvních letech studia, ale přestal jsem s tím, když jsem ve druháku přišel jako stážista do Divadla ABC, scény Městských divadel pražských. To tehdy vedl Milan Schejbal, začínal jsem jako asistent dramaturgyně Jany Paterové a postupně jsem se stal nejprve lektorem dramaturgie a pak i dramaturgem. V MDP jsem pracoval do roku 2007, kdy jsem nastoupil jako dramaturg do Centra tvorby pro děti a mládež České televize. A paralelně jsem stále působil v Radaru, ze kterého se v průběhu let stal docela velký soubor, a byl jsem za něj zvolený i do výboru Českého střediska ASSITEJ, mezinárodní organizace divadla pro děti.

Radar byl ovšem soubor, ve kterém sice hrály děti nebo mládež, ale nebylo to divadlo určené pro dětské diváky. De facto ZUŠka?
Je to tak. Takový volnější ekvivalent ZUŠky.

A jak ses dostal k divadlu pro děti? K tomu je nutné se nějak dopracovat, předpokládám?
Je to asi nějaká anomálie, ale mě divadlo pro děti bavilo vždycky. Neopustilo mě to dokonce ani v pubertě, což je docela výjimka. Jsem kluk ze Starého města, měl jsem to tři ulice do tehdejšího Divadla Jiřího Wolkera a tamní zbytnělou činohru pro děti jsem zbožňoval. Postupně jsem se o divadlo pro děti začal zajímat i soustavněji a zvolil jsem si ho jako svého druhu specializaci hned od začátku studia na divadelní vědě. Diplomku jsem psal o prvním českém profesionálním divadle pro děti, které vzniklo v roce 1935 pod vedením Míly Melanové. Což je mimochodem zajímavé téma: za první republiky existovala celá řada souborů, které hrály pro děti na velmi dobré úrovni. Studia divadla pro děti existovala třeba i v Osvobozeném divadle nebo v Burianově Déčku. Divadlo pro děti mě ale zajímalo nejenom z pozice teoretika a historika. Chtěl jsem ho psát a režírovat. V Radaru nás bylo takových víc, a tak jsme pod jeho hlavičkou založili poloprofesionální skupinu Radar/Bylo nebylo. Dodnes existuje a experimentujeme v ní s autorským kontaktním divadlem pro děti. Potkávají se tu profesionálové – vesměs absolventi Radaru – se zkušenými amatéry.

V Městských divadlech se ale pro děti moc nehrálo. Jak ses dostal k dětské tvorbě do České televize?
O to jsem docela soustavně usiloval. Televize bylo další téma, které mě zajímalo už odmala. Jako lehce autistické dítě jsem si ve třinácti-čtrnácti letech dělal pro sebe alternativní televizní programy poskládané jinak než ty oficiální, tak jak bych to o Váncích chtěl mít já. Naprosto úchylný koníček, ale bavilo mě to velmi dlouho. Jako student jsem pak chtěl poznat lidi, kteří dělali divadlo pro děti v televizi. Bylo z toho několik novinových rozhovorů se Štěpánkou Haničincovou, která se zmínila Jiřímu Chalupovi, takže tam o mě „věděli“, i když to v tu chvíli k ničemu konkrétnímu nevedlo. A úplně jiným způsobem k tomu přispěla moje babička, která byla švadlena a šila pro televizní hlasatelky. Jednou přišla s tím, že je tam nějaký pán, který „hledá lidi“. Byl to režisér Jiří Moc, který mě vzal jako redaktora a moderátora pro jednoduché rozhovory. Vedoucí jedné z tehdejších tvůrčích skupin, scenárista a dramaturg Jiří Chalupa mi pak nabídl, abych chodil do pořadu pro děti povídat o tom, co je nového v divadle. Ještě později mi dal možnost psát scénáře pro loutky a moderátory v pořadech Pohádková půda nebo Edův pohádkový balík. Pak se v MDP měnilo vedení, jako nový umělecký šéf nastoupil Ondřej Zajíc, a zdálo se mi divné zůstat, když odešel Milan Schejbal a jeho skupina, se kterou jsem byl léta spojený a vůči které se nové vedení vymezovalo. Napsal jsem do televize – a vyšlo to. Tou dobou zrovna neexistovaly tvůrčí skupiny, bylo jedno Centrum tvorby pro děti a mládež a v jeho čele stála Kateřina Krejčí.

DIVADLO PRO DĚTI JE PŘEDEVŠÍM DIVADLO
Jak široce sleduješ současné české divadlo pro děti? Vybíráš si nebo se dá obsáhnout všechno, co se v Česku děje? A jak důležité je přitom cosi jako „televizní optika“?
Televizní hledisko není důležité vůbec, tam je nutné sledovat trendy v oboru bez ohledu na to, jaké jsou moje osobní priority. Permanentně potřebujeme nacházet nové spolupracovníky a ti se objevují ve všech žánrových oblastech. Snažím si ale udržovat co možná nejkomplexnější přehled, protože o dětském divadle píši a samozřejmě i s ohledem na ASSITEJ. Sleduji, co se děje minimálně v páteřní síti statutárních divadel a také nejprogresivnější soubory z nezávislé scény.