Učím se psát už čtyřicet let a pořád o svém psaní pochybuju

Kdo vás učil divadelní kritiku a ovlivnilo to vaši pozdější práci?
Absolvovala jsem studijní obory divadelní a hudební věda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde seminář divadelní kritiky vedl Milan Lukeš. Od něho jsem se naučila vše podstatné, z čeho vycházím dodnes. Především dívat se na divadelní představení a opravdu vidět, což znamená mimo jiné i být poučeným divákem, znát hru, autora, kontext jeho tvorby a doby, kdy hra vznikla, ale i divadlo a soubor, který inscenaci uvádí, tvůrce inscenace... A v neposlední řadě mě naučil pro kritika velmi podstatnou věc, a sice přemýšlet, pochybovat a neustále si klást otázky, protože otázky jsou důležitější než odpovědi.

Máte nebo měla jste svého oblíbeného kritika? Čeho si na jeho textech ceníte?
Vyrůstala jsem na kritice 60. let, na autorech, kteří psali do Divadla a Divadelních novin, což byla znamenitá škola – Jan Grossman, Jan Kopecký, Sergej Machonin, Alena Urbanová, Eva Uhlířová, Jindřich Černý, Jan Císař, Milan Lukeš, Zdeněk Hořínek a další. Jejich precizní analýzy představení mě stále uvádějí v nadšení. Obdivuju na nich schopnost vyhmátnout to podstatné a držet se toho, jejich texty mají vždy hlavu a patu, sledují určité téma i širší divadelní a společenský kontext, navíc jsou psané precizním jazykem. Ale učím se i od jejich předchůdců – třeba na úžasných popisech hereckého výkonu v kritikách Jindřicha Vodáka, psaných nesmírně bohatou a výstižnou češtinou.

Ano, Divadlo je určitě stále skvělá „učebnice“ divadelní kritiky. Zároveň si někdy u textů například z šedesátých let říkám, ať už třeba u Machonina, Lukeše, nebo Černého, jak bez servítků a často ultimativně tehdejší kritici psali. S mnohem explicitněji formulovanou představou, jak má vypadat dobré divadlo, a razantnějším domáháním se tohoto ideálu. Dnes si téměř neumím představit, že by takové texty v Divadelních novinách či denících mohly vycházet. Může to být dobou a životem v demokracii? Postavením kritiky či psaného slova? Tím, že je dnes divadlo o tolik různorodější? Nebo prostě jen dnešní kritici nejsou tak výrazné osobnosti?
Nemyslím si, že by se dnes nepsalo ultimativně, ba dokonce před nějakými deseti lety bylo jistou módou psát i arogantně, což mi rozhodně blízké není. Psát ultimativně není nic špatného. Ale je rozdíl, jestli tak píše zkušený kritik, u něhož je ona ultimativnost opřená o názor a jeho přesvědčivou argumentaci, anebo začínající kritik, u něhož to plyne spíš z jisté mladistvé arogance a přesvědčení o jediné, té mojí pravdě. Ultimativních názorů i tónu se dopouštěl i Jan Neruda nebo F.X.Šalda, to není nic nového. Ale máte pravdu, že ultimativnost, kterou lze přijmout i respektovat, je podmíněna osobností.

Inspiruje vás i někdo mezi současnými kolegy?
Určitě, ale nebudu jmenovat. Jsou to kritici, u nichž jsou jejich názory podloženy znalostí, schopností uvažování v souvislostech a přesvědčivou argumentací.

Dřív než kritičkou jste byla divadelní dramaturgyní. Nejdříve v Liberci, potom v Národním divadle. Vnímáte spřízněnost obou profesí? Je pro kritika přínosem, když má i praktickou divadelní zkušenost? Vidíte třeba rozdíl mezi psaním svým a kolegů, kteří ji nemají?
Nemyslím si, že praktická divadelní zkušenost je podmínkou dobrého kritického myšlení a psaní, ale osobně ji pokládám za velkou výhodu. Detailní znalost divadelního prostředí, procesu vzniku inscenace, mentality herců atd. vás jako kritika vede minimálně k jisté pokoře a odpovědnosti. Myslím, že ten, kdo prošel divadelní praxí, nikdy nebude psát povýšeně a arogantně a bude se vždy cítit na straně tvůrců v tom smyslu, že mu s nimi půjde o totéž, tj. o dobré divadlo. A co se týče provázanosti dramaturgie a kritické profese, tak tu vnímám jako velmi těsnou. Dokazuje to ostatně i nahlédnutí do minulosti kritiky. Mám na DAMU seminář na Katedře činoherního divadla pro režiséry a dramaturgy s poněkud dlouhým názvem Historie, teorie a praxe české divadelní kritiky, kde se zabýváme osobnostmi české divadelní kritiky od jejího vzniku až do zhruba 60. let 20. století, a to prostřednictvím stěžejních textů jednotlivých osobností. A právě historie jasně dokazuje provázanost obou profesí, česká divadelní kritika plnila, v různých obdobích s různou intenzitou, i roli dramaturgie, zejména při uvažování o smyslu a postavení českého divadla, ale často i ve velmi praktických ohledech. Kolegyně Zuzana Sílová mě ostatně k tomuto semináři pozvala mimo jiné právě proto, že mám za sebou jak dramaturgickou, tak i kritickou praxi.