Políbila jsem tvé rty, Jochanaane (Straussova Salome v Národném divadle Brno)

Janáčkova opera brněnského Národního divadla zakončila sezonu premiérou Salome Richarda Strausse, kterou nastudoval režisér David Radok s šéfdirigentem Janáčkovy opery Markem Ivanovićem. Je to jejich pátá spolupráce pro brněnský operní dům a pro oba zároveň první dotek s dílem Richarda Strausse. V rozhovoru pro Magazín NDB mluví Radok o tom, že se k opeře, kterou pokládá za přelomové dílo ve vnímání hudebně-dramatického divadla, dostává „na konci své kariéry “. Je to tvrzení jistě nadsazené, nicméně svědčí o obezřetnosti, s níž se Radok ke Straussovi blížil, i o tom, že k Salome přistupoval s vědomím, že jde o výjimečné dílo v kontextu opery přelomu 19. a 20. století. („A teď, na konci své kariéry, jsem si uvědomil, že je to opera přelomová, výbuch do nového vnímání hudebně-dramatického divadla, který poslal 19. století pryč z operních jevišť. /... / Je to úplně jiný způsob vnímání a převedení skutečnosti do umělecké formy.“ David Radok: Prolomit tabu, NdB diva – Magazín Národního divadla Brno, květen-červen/ec, 2023. s. 12.)
Salome je jednou z archetypálních postav židovsko-křesťanské kultury – dívka, která za tanec pro krále Heroda požaduje hlavu Jana Křtitele. Co ji vedlo k tak hrozivému požadavku?
A tady už se verze jejího příběhu začínají zajímavě rozcházet.
Jednu z prvních zmínek o Salome, nevlastní dceři galilejského vládce Heroda Antipy, najdeme v Židovských starožitnostech, spisu židovsko-římského kněze a historika Flavia Josephuse z prvního století. Ale není tam ani slovo o tanci, natož o vztahu Salome a Jana Křtitele. Příběh o Salome-tanečnici přinášejí evangelia sv. Marka a sv. Matouše, kde pro změnu nepadne její jméno, je ale popsán tanec pro hosty oslavy Herodových narozenin. K žádosti o prorokovu hlavu ji v tomto podání navedla matka Herodias a dcera jí hrůznou odměnu poslušně donese. Evangelia zmiňují také veřejnou kritiku, kterou Jan Křtitel vznesl proti Herodovi za to, že se oženil s manželkou svého bratra. A rovněž fakt, že Herodes dal sice Jana Křtitele uvěznit, ale kvůli jeho popularitě mezi lidem se bál nechat ho popravit.
Salome v průběhu staletí inspiruje básníky, spisovatele i dramatiky, malují ji Tizian i Caravaggio, povídku jí věnuje Gustav Flaubert. Ale teprve Oscar Wilde na sklonku devatenáctého století jí dá to, co je na ní nejzajímavější: z poslušné Herodiadiny dcery se zrodí žena s vlastní vůlí a motivací žádat po Herodovi prorokovu hlavu. Wildeovu Salome nezajímají urážky její matky, vede ji jediná touha – políbit na rty muže, který ji odmítl. A dosáhne svého. Líbá ústa Jana Křtitele neboli Jochanaana, jak ho Wilde i Strauss nazývají, ústa, která chutnají hořce po krvi. Po krvi, jež stéká z uťaté hlavy na stříbrnou mísu. V brněnské inscenaci i na rty, do náruče a klína
Salome. Není to první, ale ani poslední krev tohoto večera.