Zdianiškováno (k proměnám poetiky dramatických textů Tomáše Dianiška)

Důvodů, proč mladý člověk, dejme tomu muž, začne psát texty zvané dramatické, může být nekonečně mnoho. Zúžíme-li si to ale jen na krajní možnosti, tak první, dnes už víceméně trapně archaickou, je, že onen jedinec v sobě objeví spisovatele, tedy tvora, který má puzení „cosi“ slovy vyjádřit a současně se domnívá, že toto „ono“ si žádá dialogickou formu divadelní hry. Takto možná vznikaly i první podoby literárního sebevyjádření Tomáše Dianišky, konkrétně text později uvedené Atomové kočičky. A takto si Dianiška pravděpodobně občas zeslovní i něco dalšího. Zkusme proto nahlédnout jeho hry jako osobitou tvorbu dramatickou a pojmenovat její cestu současným českým divadlem.
 
 Učiňme tak i přes to, že svým naturelem je Tomáš Dianiška pravým opakem nesmělého spisovatele píšícího do šuplíku. Ostatně jako herec a divadelník byl vyškolen, aby text vnímal především jako impuls k inscenaci. Nepřekvapí proto, že po nástupu do svého prvního angažmá v libereckém Divadle F.X.Šaldy začal hledat méně „kamenné“, alternativní jeviště, na němž by své literární ambice mohl proměnit v divadlo. Kýženou teatrálnost napsaného si poprvé otestoval během akce drinkART, konané v roce 2009 v prostorách Městských lázní. Pro nonkonformní diváky a umělce, které setkání přitahovalo, si spolu s herečkou Karolínou Baranovou připravil zhruba dvacetiminutové scénické čtení – a jeho živý ohlas jej přivedl k rozhodnutí dát dohromady partu vyznavačů divadelní alternativy a text dopracovat, aby se na jeho základě dalo stvořit něco „punkově božího“, tedy úplně jiného, než je strnulá nuda tradičních profesionálních produkcí. Dianiška-dramatik se zrodil z potřeby přeměnit původní literární hříčku v divadlo generační. Takové, které se nedrží trapných konvencí a zkouší to jinak: nebojí se vyhledávat mile provokativní témata a přitažlivě šokující obrazy, takže nejde daleko ani pro nějaké to neformální slovo. Protože takový je život a tak jak jej „my“, teď a tady mladí, vyrostlí „v týhle fajn zasraný době“, vidíme. Tak to máme rádi a tak to nenávidíme. A hlavně, takhle nás to baví předvádět, neboť všechny, alespoň pokud jsou tak zhruba stejně starý, nic tak nezaujme jako pořádně hustej výsměch směřující do „vlastních řad“. Kolektivní rozměr tohoto přístupu k divadlu naznačuje také fakt, že se na budoucích Dianiškových herních exhibicích od začátku bude – tu a tam, více či méně – podílet i řada jeho vrstevníků (Petr Kolečko, Braňo Holiček, Jan Frič či Igor Orozovič), jakož i herci vystupující v jednotlivých inscenacích. Literárnímu individualismu se Dianiška ostatně vzpírá i tím, že neaspiruje na drama, jež by již při čtení nabízelo adresátu svébytný literární fikční svět, včetně scénické vize, nýbrž píše textové podklady pro vlastní inscenace.
Herecký soubor, jehož zrod Dianiška v Liberci inicioval, svou alternativní jinakost vyjádřil výmluvně pijáckou hlavičkou Divadlo F.X.Kalby. A ten 19. března 2010 na tamní Malé scéně v Holičkově režii poprvé uvedl Dianiškovu hru s ještě výmluvnějším titulem Googling and Fucking (poznámka redakce: Hru vydal SAD v čísle 4/2016.). Jinojazyčná stylizace titulu přitom byla jednoznačným signálem, že půjde o něco, co je hodně trendy, free, in a cool.
Škála mnou právě použitých anglicismů není náhodná. Tomáš Dianiška patří k pokolení, pro něž tato slova na počátku nového tisíciletí vyjadřovala touhu být světově svobodný, v pohodě a super skvělý. Přičemž nejvíc cool na tom bylo, že je fakt ingliš, neboť sebeidentifikace s národem a jeho jazykem je pro tuto generaci něco trapně vyžilého, co už dávno máme za sebou. Protože my všichni přece víme, že svět je jen jeden a v něm slušný lidi, jakož i všelijací parchanti, jinak než anglicky nemluví – a jestli jeden na něco čumí, jako že je ukotven v nějaký tý kultuře, tak to jsou především The Simpsons, Futurama a hlavně South Park, případně správně ujetý americký a britský sitcomy. A proto je fakt cool se s něčím takhle světově světovým identifikovat a tuto sebeidentifikaci sdílet. Dianiška, rodák z Bánské Bystrice, přizval k liberecké spolupráci v roli režiséra Braňo Holička, rodáka z Košic, a stvořili hru nazvanou Googling and Fucking.