archiv II. > texty422 > Zdianiškováno (k proměnám poetiky dramatických textů Tomáše Dianiška)
Pavel Janoušek

Zdianiškováno (k proměnám poetiky dramatických textů Tomáše Dianiška)

Důvodů, proč mladý člověk, dejme tomu muž, začne psát texty zvané dramatické, může být nekonečně mnoho. Zúžíme-li si to ale jen na krajní možnosti, tak první, dnes už víceméně trapně archaickou, je, že onen jedinec v sobě objeví spisovatele, tedy tvora, který má puzení „cosi“ slovy vyjádřit a současně se domnívá, že toto „ono“ si žádá dialogickou formu divadelní hry. Takto možná vznikaly i první podoby literárního sebevyjádření Tomáše Dianišky, konkrétně text později uvedené Atomové kočičky. A takto si Dianiška pravděpodobně občas zeslovní i něco dalšího. Zkusme proto nahlédnout jeho hry jako osobitou tvorbu dramatickou a pojmenovat její cestu současným českým divadlem.
 

 Učiňme tak i přes to, že svým naturelem je Tomáš Dianiška pravým opakem nesmělého spisovatele píšícího do šuplíku. Ostatně jako herec a divadelník byl vyškolen, aby text vnímal především jako impuls k inscenaci. Nepřekvapí proto, že po nástupu do svého prvního angažmá v libereckém Divadle F.X.Šaldy začal hledat méně „kamenné“, alternativní jeviště, na němž by své literární ambice mohl proměnit v divadlo. Kýženou teatrálnost napsaného si poprvé otestoval během akce drinkART, konané v roce 2009 v prostorách Městských lázní. Pro nonkonformní diváky a umělce, které setkání přitahovalo, si spolu s herečkou Karolínou Baranovou připravil zhruba dvacetiminutové scénické čtení – a jeho živý ohlas jej přivedl k rozhodnutí dát dohromady partu vyznavačů divadelní alternativy a text dopracovat, aby se na jeho základě dalo stvořit něco „punkově božího“, tedy úplně jiného, než je strnulá nuda tradičních profesionálních produkcí. Dianiška-dramatik se zrodil z potřeby přeměnit původní literární hříčku v divadlo generační. Takové, které se nedrží trapných konvencí a zkouší to jinak: nebojí se vyhledávat mile provokativní témata a přitažlivě šokující obrazy, takže nejde daleko ani pro nějaké to neformální slovo. Protože takový je život a tak jak jej „my“, teď a tady mladí, vyrostlí „v týhle fajn zasraný době“, vidíme. Tak to máme rádi a tak to nenávidíme. A hlavně, takhle nás to baví předvádět, neboť všechny, alespoň pokud jsou tak zhruba stejně starý, nic tak nezaujme jako pořádně hustej výsměch směřující do „vlastních řad“. Kolektivní rozměr tohoto přístupu k divadlu naznačuje také fakt, že se na budoucích Dianiškových herních exhibicích od začátku bude – tu a tam, více či méně – podílet i řada jeho vrstevníků (Petr Kolečko, Braňo Holiček, Jan Frič či Igor Orozovič), jakož i herci vystupující v jednotlivých inscenacích. Literárnímu individualismu se Dianiška ostatně vzpírá i tím, že neaspiruje na drama, jež by již při čtení nabízelo adresátu svébytný literární fikční svět, včetně scénické vize, nýbrž píše textové podklady pro vlastní inscenace.
Herecký soubor, jehož zrod Dianiška v Liberci inicioval, svou alternativní jinakost vyjádřil výmluvně pijáckou hlavičkou Divadlo F.X.Kalby. A ten 19. března 2010 na tamní Malé scéně v Holičkově režii poprvé uvedl Dianiškovu hru s ještě výmluvnějším titulem Googling and Fucking
(poznámka redakce: Hru vydal SAD v čísle 4/2016.). Jinojazyčná stylizace titulu přitom byla jednoznačným signálem, že půjde o něco, co je hodně trendy, free, in a cool.
Škála mnou právě použitých anglicismů není náhodná. Tomáš Dianiška patří k pokolení, pro něž tato slova na počátku nového tisíciletí vyjadřovala touhu být světově svobodný, v pohodě a super skvělý. Přičemž nejvíc cool na tom bylo, že je fakt ingliš, neboť sebeidentifikace s národem a jeho jazykem je pro tuto generaci něco trapně vyžilého, co už dávno máme za sebou. Protože my všichni přece víme, že svět je jen jeden a v něm slušný lidi, jakož i všelijací parchanti, jinak než anglicky nemluví – a jestli jeden na něco čumí, jako že je ukotven v nějaký tý kultuře, tak to jsou především The Simpsons, Futurama a hlavně South Park, případně správně ujetý americký a britský sitcomy. A proto je fakt cool se s něčím takhle světově světovým identifikovat a tuto sebeidentifikaci sdílet. Dianiška, rodák z Bánské Bystrice, přizval k liberecké spolupráci v roli režiséra Braňo Holička, rodáka z Košic, a stvořili hru nazvanou Googling and Fucking.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.