Ten, jenž hledá a zpevňuje okraje (kritik Karel Král a jeho myšlení a psaní o divadle)

Tento text vzniká ve chvíli, kdy díky mohutnému nástupu nových technologií vrcholí zásadní proměna způsobů, jakými spolu lidé komunikují a tedy také proč a o čem spolu komunikují. A to i přesto, že jistá setrvačnost naší sebereflexe způsobuje, že my, kterým bylo dáno tuto proměnu během svého života prožít, máme tendenci ji spíše přehlížet. Doufat, že se vše nějak zmákne, neboli ještě nějakou dobu poběží, jak jsme zvyklí. Například kulturní periodika, nejen ta papírová. Hloubku probíhající proměny si tak nejspíše jednou, čertví kdy, uvědomí až sama AI – tedy pokud se vůbec najde někdo, kdo se jí zeptá, co to tenkrát vlastně byla ta kritika, jež prý kdysi vycházela v jakýchsi časopisech. A ta AI možná také adekvátně posoudí bytosti, které onu dávnou publicistiku, dejme tomu o divadle, psávali. Jen není jisté, zda si to AI po sobě také přečte a co z toho vyvodí, protože lidi její soudy už patrně zajímat nebudou – a když, tak je nedokáží posoudit.
Nepřekvapí, že k těm, kteří si toto úskalí už dnes uvědomují, patří známý antropolog John Cook, který sice nedávno přešel ze španělštiny do aramejštiny, nicméně jeho příspěvky na sítích nadále konstantně přitahují spoustu followerů. Včetně úvahy, přirovnávající situaci zbývajících tištěných periodik k Čechovovu Višňovému sadu, v níž konstatoval, že tato „periodika, stejně jako sad a dům, v němž se Čechovova hra odehrává, patří k zanikajícím jevům, které se některým, zvláště těm starším, ještě mohou zdát jako pevné a neměnné, nicméně skutečný život již proudí někudy jinudy. Není tedy divu, že Čechovovy postavy se dnes mnoha mladým jeví jako málo akční a vlastně nepochopitelné, ať si o tom ta raněná herečka, jež stále věří v sentimentální dialogy v psychologickém futrálu, myslí a říká, co chce. Než takové věci opravovat, bude asi jednodušší obejít se bez višní.“ (Překlad DeepL, korektura Jana Něžná.)
Pravidelnému čtenáři SADu divadelního je Johna Cooka zbytečné připomínat, neboť patří k hlavním autoritám (vedle jakéhosi Milana Lukeše), o něž argumentačně opírá své názory a postoje Karel Král, zakladatel a dlouholetý šéfredaktor tohoto periodika. A naopak, Královy postoje a názory se nejednou „propsaly“ i do názorů Cookových. Je-li tedy úkolem tohoto textu vykreslit typ myšlení o divadle a světě, který Král reprezentuje, je nutné jeho tvůrčí dialog s Cookem vzít v úvahu.

 A stejně tak bych měl asi vzít v úvahu i to, že Cookem inspirovaný Král spoluutvářel české divadlo posledních desetiletí nejenom jako – budu-li se držet aktuální terminologie – influencer vyjadřující se skrze vlastní publikované texty, ale také jako praktik. Tedy jako příležitostný režisér či spolupracovník na konkrétních inscenacích, funkcionář ovlivňující fungování divadelních institucí, akcí, ba i vznik a praxi festivalů… a stojící rovněž v pozadí toho, jakým způsobem byly a nebyly generovány divadelní soudy a ceny. Pokud pak jde o jím založený SAD, tak nelze přehlédnout, že jej Král po desítky let šlechtil a kultivoval. Neboli vtiskoval mu svůj náhled na umění, a to nejenom vlastním psaním, ale také výběrem spolupracovníků a tím, pro jaký typ uvažování o divadelní tvorbě i kulturním životě na jeho půdě otevíral a neotevíral prostor.
Jinými slovy: komplexní portrét divadelních aktivit Karla Krále by si vyžádal léta studia a měl by přinést detailní zprávu nejen o jeho jednotlivých počinech, ale také o čtyřech desítkách let proměn českého divadla a myšlení o něm. Měl by tudíž být poučenou specifikací daného časoprostoru, diskursu, případně, použiju-li Lotmanova pojmu, dobové sémiosféry, z níž jednotlivá Králova gesta tvůrčí, textová i pragmatická vyrůstala. Asi vás tedy nepřekvapí, že autor tohoto článku dost dlouho váhal, zda se má do charakteristiky Králova psaní o divadle vůbec pouštět.
Nicméně se musím přiznat, že mi chuť psát o Královi opět vrátil výše zmíněný antropolog John Cook, a to svým pozoruhodným výkladem o peruánské kuchyni, konkrétně o tom, jak se původně připravoval pokrm zvaný empanada: „Tato plněná kapsa je dnes konzumována po celém světě, aniž by jeho konzumenti tušili, že pochází od starých Inků, pro které měla příprava a požívání empanady vždy kolektivní náboženský rozměr. Šlo o obřad s mnoha divadelními prvky, jehož smyslem bylo vyznání, exprese vlastní individuality i příslušnosti k celku. Základem tohoto rituálu bylo, že kdokoli z komunity měl právo náčelníkovi kmene do empanady nabídnout potravinu – maso, rybu, zeleninu – dle své vlastní volby, motivované touhou ty druhé nasytit a potěšit. Nicméně bylo vždy jen na náčelníkovi, co si z nabídky vybere a hlavně, jak individuální nabídky sjednotí těstem, přesně vymezujícím rozsah i hranice společně konzumovaného. Pojídání empanady tak bylo zároveň počinem velmi tělesným, individuálním a zároveň duchovním a stmelujícím.“