Než to dělat blbě, tak to raději nedělat vůbec

STIHNOUT SE TOHO DÁ HODNĚ, POKUD OVŠEM CHCETE
Jaké je vaše hudební vzdělání a jak jste se dostal k psaní o hudbě? To je trochu bizár, já totiž žádné formální vzdělání nemám, ani hudební ani jiné, absolvoval jsem jenom střední školu. K psaní jsem se dostal tak, jak se to občas přihodí: nabídli mi to na základě žvanění v hospodě. Nejdřív jsem psal do Literárních novin v době, kdy jim šéfredaktoroval Jakub Patočka, tj. někdy v devadesátých letech. A protože poptávka po autorech je veliká, začaly časem přicházet nabídky z Opus Musicum a z Harmonie. Postupem doby jsem se vypsal a založil jsem si blog Zápisník zmizelého, protože jsem měl pocit, že by recenze měly vycházet aktuálně, hned ráno po premiéře. Dřív se to zvládalo i v tištěných novinách, tak proč ne dnes. A pak mě oslovili z Hospodářských novin, což bylo hodně důležité z hlediska osvojení řemesla. To je zajímavá věc: psal jsem teď knihu o brněnské opeře v letech 1990 až 2020 a přečetl tudíž snad všechny recenze, které se toho období týkaly, včetně mých vlastních, a zjistil, že často byly napsané tak antiřemeslně, až jsem se divil, jak mi v redakcích něco tak strašnýho vůbec mohli pustit.

Dnes jste profesionální kritik?
Jenom kritikou se uživit nedá. Ale víceméně se živím nebo spíš přiživuji hudebními aktivitami, natáčím třeba podcasty pro Janáčkovu operu nebo pro Českou filharmonii.

Pracoval jste někdy v divadle?
Ne, nikdy.

A jste sám hudebník?
Hudební sklony jsem měl odmala, hrál jsem na klavír, naše rodina byla také hodně hudební. Základní operní repertoár jsem měl díky tomu nakoukaný už jako dítě.

Vaším hlavním zájmem je opera. Sledujete nějak soustavněji i jiné žánry, jako třeba muzikál nebo populární hudbu?
Kromě opery se trochu zabývám i operetou. Teď jsem třeba zrovna měl přednášku o českých televizních operetách, což je docela kuriózní věc, která ale svým způsobem o své době vypovídá docela dost. Stejně jako pokusy o televizní nebo filmové adaptace oper. Ale záznam hudebního divadla je hodně těžký žánr, dodnes třeba nemáme žádnou slušnou filmovou verzi Prodané nevěsty.

Jak soustavně českou scénu sledujete? Dá se vidět a slyšet všechno?
Stihnout se toho dá samozřejmě hodně, pokud ovšem chcete. Otázkou je, co je podstatné. Nemyslím si, že je nutné vidět úplně všechno, že má smysl jezdit z Brna někam na druhý konec republiky třeba na běžnou Traviatu nebo na nějaký podobný klasický titul. I když je to inscenace, která místní publikum potěší. Na operu chodím už asi padesát let, takže dokážu odhadnout, kdy má smysl se někam vypravit a kdy ne.

Dá se to nějak kvantifikovat? Kolik operních inscenací do roka vidíte?
To je těžké takhle přesně říci, navíc s tím hodně zahýbal koronavirus…, ale asi tak dvě měsíčně. Fanatické objíždění všech premiér se mi zdá trochu kontraproduktivní. To pak může vést k tomu, že se v tom člověk utopí. Nejsou tu koneckonců jen česká divadla, je potřeba si občas nastavit měřítka.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU