Tanec tváří v tvář válce (palestinský současný tanec a reminiscence na premiéru Yany Reutové)

Choreografie palestinské tanečnice a herečky Samay Wakim, kterou uvedl festival 4+4 dny v pohybu, neplánovaně mrazivě rozechvěla hlediště divadla PONEC. Právě ve chvílích, kdy se pohled diváků i umělců upírá k dalšímu eskalovanému konfliktu a kdy každé veřejné vystoupení má potenciál změnit se už ze své podstaty v politikum. Losing It je však především scénický obraz těla jako archivu, který do sebe pojímá zážitky, reflexy, naučené zvyky propojuje s instinkty nejhlubší touhy přežít. Když do něj jako diváci smíme nahlédnout, spatříme v něm otisk života ne jedné, ale několika generací, pohybový rejstřík zažitý do té míry, že se stává přirozeným. A tak choreografie pozbývá spojení s jedním konkrétním válečným konfliktem, ale stává se zprávou o evoluci.
Je přinejmenším zajímavé sledovat, jak umělci různého regionálního zakotvení odlišným způsobem pojímají své zkušenosti s životem, kterého se dotkla válka, jak se hmatatelně propisují do těla, jeho stavu i reakcí. Nedávno jsme viděli téměř akademický triptych choreografky a tanečnice Yany Reutové Together Alone v divadle PONEC. Zážitky z okupace a války na Ukrajině i z útěku do Prahy, kde našla zázemí jako rezidentka Tance Praha, kompenzuje Reutova ve své tvorbě právě důrazem na to, co v životě zůstává pozitivní. A popisuje to převážně tradiční čistou estetikou pohybového jazyka moderny, která respektuje linii fyzické přirozenosti a krásy zdravého těla. Její rukopis pak autorsky rozvolňují interpreti, kteří se ve druhé a třetí části triptychu stali jejími spolutvůrci (tři čeští tanečníci, respektive hostující performer z Burkiny Faso). V choreografii zdůrazňuje kolektivní sounáležitost, podporu a zapouštění čerstvých kořenů v nové komunitě. Válka v její choreografii tedy nemá konkrétní otisk, kromě pohybového motivu připomínajícího běh, který Reutova rozehrává především pažemi. Je to ale jen střípek, tělesné archivy její, ani mladých ukrajinských tanečnic, které interpretují první část triptychu, neprozrazují, že by měly ve svých neurosvalových drahách již zapsanou kroniku úprku, instinkt boje o přežití, vyrovnávání se s nekonečnou nejistotou, ohrožením a s vědomím konečnosti života.

tělo a jeho zvuk Choreografka Samaa Wakim a její spolupracovnice Samar Haddad King místo technické vytříbenosti v Losing It naopak předkládají bezprostřední fyzický prožitek a jasný, otevřený obraz toho, jak život ve válečné zóně proniká až do DNA a jak se projevuje na úrovni těla a jeho pozměněných instinktů. Zapsáno je i trauma zděděné po předchozích generacích. To se ovšem potenciálně týká každého člověka na této planetě. Dějiny civilizace nejsou ničím jiným než nekonečným koloběhem dobývání a pomsty za ně, v němž se objevují kratší či delší období oddechu, které když v některém regionu překročí epochu několika generací, vytvoří pocit (přiznejme si, že dosti naivní) harmonie a bezpečí. Takový, jaký si užíváme v relativním poklidu ve střední a západní Evropě a v Severní Americe posledních pár desítek let. Iluzorní klid a iluzorní mír uprostřed světa, který nikdy válčit nepřestal a ani se v dohledné době přestat nechystá. Můžeme si dopřát pomalou dynamiku pohybu, naslouchání vnitřnímu hlasu těla, aniž bychom museli být stále ve střehu. Snad jsme trošku vnitřně zlenivěli, na druhou stranu můžeme (konečně) rozpouštět dramata a traumata našich prapředků a trochu si vycídit buněčnou paměť. Proti této naší uvolněnosti však stojí jiný druh fyzična: nepřerušené dědictví neklidu, instinktů přežití, dravčího postřehu, stejně jako násobně rychlejší schopnost přizpůsobení se okamžité změně okolností. To přesně totiž čteme vepsané v těle performerky pocházející z rozervaného blízkovýchodního regionu. Bývá to také znakem fyzického projevu izraelských tanečníků.