Kdo (si) hraje a kdo se dívá? (o hranicích diváctví na festivalu Mateřinka 2023)

Každý druhý rok v červnu zaplaví ulice Liberce stádo slonů. Létajících i stojících. Údiv v tomto případě není třeba – pro Liberec je to běžná záležitost opakující se s železnou pravidelností. Jak podotkla ředitelka festivalu Kateřina Pavlů k půlstoletému výročí Mateřinky: „Jedná se tedy o přehlídku ve vyšším středním věku, ale ve výborné festivalové kondici.“
Dramaturgická rada (Stanislav Doubrava, Michaela Homolová a Vít Peřina) pozvala na festival 4 zahraniční divadla z Dánska, Německa, z Belgie a ze Slovenska a 15 souborů domácích, které představily celkem 23 soutěžních i nesou- těžních inscenací. Program nabízel obecenstvu pozoruhodný vzorek současné divadelní tvorby od tradičních řemeslně bezchybných loutkáren Buchet a loutek či Divadla Alfa, přes batolária různých vizuálních stylů až po pohybové a na situačním humoru založené inscenace Divadla DRAK, německého divadla Florschutz & Dohnert či taneční skupiny Eli a kol.
Festival Mateřinka je výjimečný tím, že se v něm potkávají dva kreativní světy plné fantazie: autentický herní svět dětského obecenstva se střetává s uměleckou tvořivostí dospělých. Jak interakce mezi nimi, respektive mezi jevištěm a hledištěm, funguje? Jaké v divadle pro děti existují hranice diváctví a jak s nimi dospělí tvůrci pracují? Kdy je interakce mezi aktéry a diváky respektující, otevřená či extenzivně egoistická a případně manipulativní? A je právě způsob umělecké komunikace herců a hereček s dětským obecenstvem tím stěžejním obecně platným kritériem určujícím elementární kvalitu dané inscenace? To jsou některé z mnoha otázek, na které po uplynulých mateřinkových dnech můžeme hledat odpověď.

jsem na Návštěvě, nerušte prosím Přesně uprostřed festivalového dění pozvala performativní platforma Terén diváky na tichou Návštěvu do truhlářské dílny Naivního divadla. Uprostřed nevelké místnosti provoněné dřevem a lepidlem stál kulatý nízký stůl s několika židlemi a lavicemi. Na něj navazovala hrubě opracovaná dřevěná deska obdélníkového tvaru se starým elektrickým dvouplotýnkovým vařičem, s nespočtem keramických glazovaných a porcelánových různě velkých mističek a s několikerými skleněnými dózami skrývajícími sušené plody, šípky, modrou skalici či sypké, blíže neidentifikovatelné směsi bílé barvy. Na stole i vedle něj na zemi ledabyle postávalo pět antropomorfních loutek ve lněných a bavlněných hadříkách, s hlavou ve tvaru vejce či jakési neurčité hroudy z keramické hlíny s naznačeným nosem. O podobu loutek a celou výpravu se postarali Robert Smolík a Veronika Vlková, která se ujala role hostitelky, jejíž dílnu nebo možná dům (?) obecenstvo v rámci festivalu navštívilo.
Veronika Vlková, oblečená v bílé zástěře zamazané barvami, během příchodu diváků rozvěšovala po stěnách místnosti obrazce organických tvarů, často připomínající kvetoucí rostliny. Pohybovala se klidně, soustředěně a bez rozptýlení přítomností nově příchozích diváků. Jako by tam ani nebyli. Nohy jí zahřívaly ručně pletené vlněné ponožky – tlumily náraz chodidel o podlahu a nutily performerku našlapovat zlehka a pomalu, jak to v „pleteňácích“ od babičky děláme všichni – nechceme přece uklouznout. Nikam nespěchala, byla doma.