Na památku potměšilého věštce (Hubert Krejčí: 11.11.1944-10.2.2022)

Dřív, než jsem Huberta Krejčího osobně poznal, slýchával jsem, že coby svérázný násilník po vzoru zenbuddhistických mnichů vyplácí své herce a žáky holí. Potvrzoval to kdekdo, nezbývalo tedy, než věřit. Nás častoval pravidelně jen „ranami“ verbálními, když obvykle náhle pootevřel dveře do redakce a místo pozdravu se zeptal, zda ještě existujeme, případně, zda konečně začneme vydávat něco pořádného a zábavného. (Přičemž pořádné a zábavné byly podle něj zejména články o asijském divadle, s těmi od Dany Kalvodové v čele.) Hubertova ironie byla potměšilá, s potěšením vyváděl lidi z míry, což mělo – asi podobně jako ty rány holí – na postižené výchovný účinek.