Čechov odchází (koláž)

Anton Čechov dopisuje hru. Smráká se. Pero škrabe na papír.
Čechov: …scéna je prázdná. Je slyšet, jak se zamykají všechny dveře, jak potom odjíždějí kočáry. (směje se) Nastane ticho. Do ticha začnou znít duté údery sekery do stromu, jsou slyšet osaměle a teskně. Je slyšet kroky. Ze dveří vpravo vyjde Firs. Oblečen jako vždycky v žaketu a bílé vestě, na nohou trepky. Je nemocný. Firs přistoupí ke dveřím, trhá klikou: Zamčeno. Odjeli… (píše) – Sedne si na pohovku. – Na mě zapomněli… No to nic… na chvíli si tady sednu… A Leonid Andrejevič si jistě na sebe nevzal kožich, jel ve svrchníku… - Starostlivě vzdychá. – Že jsem na to nedohlédnul… Zelené mládí. (píše) – Lehne si. – Na chvíli si lehnu… Síla už v člověku není, nezůstalo už nic, nic…. No jo, k ničemu se nehodíš… – Leží nehybně. – (Pauza. Čechov se tiše zasměje) Je slyšet vzdálený zvuk – jakoby z nebe, zvuk jako když praskne struna /…/

celý text Huberta Krejčího najdete výhradně v tištěném SADu 2/2022