Kritika za hranicemi

V prvním čísle letošního ročníku Světa a divadla, který je tradičně věnován výsledkům Cen divadelní kritiky, chceme čtenářům a čtenářkám nabídnout i obecnější zamyšlení nad situací současné divadelní kritiky, jejím problémům a také výzvám. Domácí situaci nahlížíme v mezinárodním kontextu: oslovili jsme praktikující divadelní kritiky a kritičky z okolních států a položili jim otázky o institucionálním zázemí divadelní kritiky v jejich zemích, jejím současném stavu a hlavních problémech. V následující anketě přinášíme odpovědi kritičky Sophie Diesselhorst z německého serveru nachtkritik, šéfredaktora maďarského kritického on-line portálu Revizor Tamáse Jászaye, slovenského kritika, historika a pedagoga Karola Mišovice a v neposlední řadě divadelního publicisty polského deníku Gazeta Wyborcza Witolda Mrozka.
Tematický blok doplňují tři zamyšlení nejen nad současným stavem divadelní kritiky v daných zemích, ale také nad jejími výzvami a vizemi do budoucnosti. Eseji do bloku přispěli slovenský divadelní publicista a teoretik Milo Juráni, kritička a redaktorka maďarského časopisu Színház Noémi Herczog a divadelní kritik, teoretik a tajemník časopisu Polské akademie věd Pamiętnik Teatralny Stanisław Godlewski.
Domácí hledisko pak reprezentuje bilanční rozhovor s dlouholetou recenzentkou deníku Právo a pedagožkou DAMU Radmilou Hrdinovou, která nabízí díky své více jak třicetileté kritické praxi částečně i diachronní pohled na stav oboru.

Má ve vaší zemi divadelní kritika stabilní místo na stránkách denního tisku?
Sophie Diesselhorst: V současnosti už ne. Především regionální noviny mají tendenci divadelní kritiku vypouštět. Buď na ni v důsledku zmenšování rozsahu nemají místo, anebo ji nahrazují populárnějšími tématy. Nicméně i větší noviny už tenhle obor tak trochu odepsaly. Postavení divadelních redaktorů je každopádně z vícero důvodů značně oslabené.
Tamás Jászay: Během posledních deseti let téměř všechny kvalitní tištěné maďarské noviny zanikly. Pár deníků samozřejmě máme, ale většinou to jsou propagandistické plátky sloužící jako platforma pro oslavné ódy na pravicovou vládu, která je v Maďarsku u moci od roku 2010. V nultých letech se z novin začaly pomalu vytrácet kulturní sloupky, až zmizely docela. Za socialismu měl každý deník svého stálého filmového nebo divadelního kritika. V dnešním kontextu je to nemyslitelné.
Karol Mišovic: Niektoré slovenské denníky, ale i týždenníky či mesačníky síce majú kultúrnu rubriku, ale divadlo sa tam pravidelne zužuje iba na základné informácie o bratislavských a výnimočne aj regionálnych činoherných a komerčných muzikálových premiérach. Jedine denník SME vďaka redaktorke, ktorá je absolventkou divadelnej vedy, má fundovanú autorku schopnú odbornej divadelnej reflexie. Pre ostatné denníky o divadle píšu ich domáce redaktorky, ktorým však chýba pojmoslovné zázemie a širší prehľad.
Za najväčší problém denníkových recenzií považujem ich rozsah. Redakcia určí presný počet znakov, ktorý nemožno prekročiť a to značne obmedzuje schopnosť analýzy a charakteristiky recenzovanej inscenácie. Zároveň sa mienkotvorné denníky väčšinou špecializujú na kamenné divadla, iba málokedy poskytnú priestor pre kritiku inscenácií nezriaďovanej scény, nehovoriac o absolútnom opomínaní pohybového, hudobného alebo akéhokoľvek performatívneho umenia.
Witold Mrozek: V Polsku se divadelní kritika na stránkách novin a časopisů ještě drží, prostor jí věnovaný se však stále zmenšuje. Řada recenzentů lokálního tisku v posledních letech ztratila práci. Inscenace má šanci na větší ohlas, pokud se týká významného společenského jevu (interrupce, katolická církev a její vliv), je spojena se jménem známého tvůrce (např. režisér Krystian Lupa, herečka Krystyna Janda) nebo adaptuje v danou chvíli populární literární dílo – například od držitelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk.