Divuženy z neklidného stromu (Tremula ve Studiu Alta)

Tremula je latinský název osiky, „středně velkého druhu topolu, který můžete mezi ostatními topoly snadno přehlédnout, ale nemůžete jej přeslechnout. Ve větru šumí jako vodopád. Šelest způsobují listy, které na sebemenší pohyb reagují chvěním“.
V taneční performanci Tremula, autorském projektu novocirkusové akrobatky Elišky Brtnické, tanečnice Martiny Hajdyly Lacové a režisérky Jany Stárkové, uváděném pod hlavičkou nezávislé taneční platformy ME-SA na scéně Studia ALTA, představují chvění a nepřeslechnutelnost dva důležité aspekty. Režisérka v programu nazývá inscenaci „básní o stromu a lidském těle“ a divácký zážitek podobný free-stylovému ponoru do scénických obrazů, volně spojených leitmotivem proměny energie v čase, skutečně odpovídá vnímání poezie. Významy sledovaného se racionálnímu uchopení dosti vzpírají, zůstávají spíš tušené, podobně jako vnitřní kosmos ženského těla – nebo stromu.
Chvění se projeví jako základní somatický princip, jímž Tremula rovnou i začíná. Jemné tělesné vibrace signalizují energetickou bouři pod povrchem, jinak na pohled statická těla performerek takto zřejmě zpřítomňují neklidnou povahu osiky. Nepřeslechnutelnou ji činí hudební kompozice Iana Mikysky, interpretovaná živě skladatelem na elektrickou kytaru a Jakubem Švejnarem na bicí. Jazzrocková partitura zahrnuje hned na začátku sekci evokující industriální „strunný vodopád“. Ten rozechvívá prsty Elišky Brtnické, která stojí vedle hudebníků a jejich nástrojů; z pohledu diváka v pravé zadní části jeviště. Hudební linka vstupuje do prostoru v komplikovaných jazzových variacích, tak trochu psychedelických, a následně zahrnuje i nepříliš melodické plechové zvuky, v nichž se těla snaží zabydlet, potažmo zapustit kořeny – podobně jako osika, která prý (společně s břízami) „první osídlí vyprahlou zemi na holých pasekách a spáleništích“. Vedle soupravy bubnů po straně jeviště sedí na židli i Martina Hajdyla Lacová v kostýmu identickém s tím, který má na sobě Brtnická: bílé, hutně působící mikině s kapucí a v upnutých šortkách téže barvy. Má odhalené dolní končetiny a chodidla v bílých, měkce až „papučkově“ působících botaskách. I takto vsedě frenetický svalový puls stehen a lýtek naznačuje, že „neviděné“ je v daleko větším pohybu, než může divákovi připadat. Obě těla vyzařují napětí srovnatelné s čekáním na start závodu, ve kterém, metaforicky řečeno, půjde o život.