Dvě studie hořskosladké vespolnosti (Festival Cirkopolis - druhá polovina)

Dramaturgie festivalu Cirkopolis se mimo jiné soustředí na inscenace nového cirkusu, které propojují fyzické a vizuální divadlo s prvky současného tance nebo s novými hudebními směry. Nejkomornější z tuzemských festivalů zaměřených na nový cirkus nepřiváží jen osvědčené špičky žánru s prověřenými a tzv. divácky vděčnými tituly. Představuje i inscenace, které mohou být pro část publika kontroverzní, či aspoň zneklidňující. Do první kategorie by mohla patřit inscenace Cuir belgického uměleckého páru tvořeného Arnem Ferrerou a Gillesem Poletem, do druhé Suitcaseboarding česko-francouzského sdružení TYhle a kolektiv. Ani jedno z uvedených děl ale neprovokuje prvoplánově a za každou cenu. Obě si pohrávají s důležitými a nadčasovými tématy mezilidských vztahů a jejich pojetí spojuje vespolnost, soustředěné přítomné spolubytí na jevišti.

jít s kůží na trh Francouzské slovo Cuir v překladu znamená kůže – a o tu v tomto duetu také jde. Ať už tím budeme odkazovat ke kůži lidské nebo ke speciálně upraveným koženým postrojům s úchyty, do kterých jsou oba aktéři oděni (kromě těsných kšírů už na sobě mají jen spodní prádlo). Scéna je holá, tvořená pouze oranžovou čtvercovou žíněnkou se dvěma sadami stojacích reflektorů po stranách. Diváci jsou rozděleni do dvou sekcí tak, že kromě obou mužů ve středu kolbiště mohou dobře pozorovat i reakce druhé poloviny publika na dění na scéně. Rozvržení je přehledné, všechny karty odkryté, tělo tu bude v hlavní roli.
Na žíněnku vstupují po chvíli vzájemného okukování obou polovin diváctva dva dokonalí muži. Stejně velcí, stejně urostlí, s podobnými antickými proporcemi. Koženou výbavou připomínají gladiátory nebo i zvířata používaná v gladiátorských hrách. Od pohledu jsou jejich těla postrojem spíše omezena, záhy ale zjišťujeme, že z rozvržení úchytů vyplývá mnoho možností pro párovou akrobacii. Umožňují svým nositelům vzájemně se zvedat nebo uchopovat v nezvyklých úhlech, držet jeden druhého hlavou dolů apod. Řešení jednoduché a praktické, zároveň však i vizuálně atraktivní, ve smyslu estetiky evokující sado-maso. Dobře tedy ladí s tématem nadřízenosti a podřízenosti (nejen) v partnerských či intimních vztazích.
Ze začátku je jasné, kdo má v této konkrétní dvojici navrch. Muži pomalu a majestátně vplouvají do prostoru, jeden nese druhého na ramenou a poslouchá jeho rozkazy. Nechává se vodit, postrkovat, dovolí po sobě šlapat. Postupně nicméně zjišťujeme, že jde možná o láskyplné ústrky, které uspokojují obě strany. Že tvoří vlastně jedno tělo, jeden organismus – jak to místy působí i vizuálně. Muž nahoře je hlavou nového stvoření, muž dole jeho nohama, mezitím vidíme propletenec trupu tvořený svaly a končetinami. Tanečníci se spolu často ocitají v symetrických pozicích, kterými by se snadno dala proložit přímka. Natažení ruky jednoho pokračuje v ose s nohou druhého. Jindy jsou na dotyk prstu jako postavy na renesanční fresce Stvoření Adama. Tichá prostná doprovázejí jen zvuky fyzické námahy, občas ale zvukař pustí halali. Jako bychom sledovali neustálý lov či pokusy o drezuru, kola zápasu v boxerském ringu. Ve vzduchu je cítit pot, tělesnost. Útoky se zdrsňují, sledujeme potyčku. Muži ze sebe nikdy nespouštějí zrak, jsou stále ve střehu. Jakmile je jeden na lopatkách, děj se zastaví. Zvukař nabídne ručník. Otírají nejdřív sami sebe, po dalším kole taky jeden druhého. Napětí střídavě roste a uvolňuje se. Po bouři a šarvátkách přichází společný tanec a erotické pozice. Někdy se pocitově čas úplně zastaví. Rty jsou na dotek, těsně před polibkem. A pak se třeba opět rychle rozpoutá rvačka a peklo.