Ohrožený druh, o který by mělo být pečováno

Marná sláva, scházíme se u příležitosti dvacátého výročí Divadla LETÍ, takže první otázka se asi nebude moct vyhnout jeho založení.
Marie Špalová: My jsme u toho úplného zrodu ani jeden z nás nebyli. Já se vlastně náhodou ocitla u první profesionální inscenace Divadla LETÍ, která mu dala i název, jednalo se totiž o inscenaci textu Olji Muchinové Letí, režírovanou v Dejvickém divadle Majo Amslerem. LETÍ mělo volný post dramaturga a produkční Lenka Stárková, spoluzakladatelka divadla, se mnou tehdy zrovna zkoušela inscenaci v DISKu, takže mě oslovila ke spolupráci. Díky ní jsem se tedy dostala do LETÍ i k Mariánu Amslerovi, s nímž od té doby pravidelně spolupracuji. V květnu 2006 jsme pak ještě s Martinou Schlegelovou režírovaly inscenaci textu Radmily Adamové Holky Elky. Ale naše větší zapojení přišlo až ve chvíli, kdy z LETÍ odešel jeho zakladatel Dan Přibyl. LETÍ mělo v tu chvíli za sebou velmi úspěšnou první profesionální sezonu a vlastní soubor tvořený absolventským ročníkem KALD, který vedl Miroslav Krobot. A ti herci měli obrovskou chuť v tom pokračovat. Samozřejmě v dalších letech byl trošku problém v tom, že oni si představovali trošku víc něco jako souborové divadlo, zatímco mě a Martinu Schlegelovou na LETÍ bavil právě ten projekt, čili divadlo zaměřené výhradně na současnou dramatiku. Což v té době bylo něco výjimečného. Tehdy nebylo úplně běžné, aby se zahraniční texty dostávaly velmi rychle po světové premiéře na česká jeviště. Do vedení LETÍ jsme tehdy s Martinou přišly po nadupané první sezoně, ale bez finančních prostředků.

Ovšem finanční potíže jsou něco, co se táhne těmi dvaceti lety jako červená nit. Protože i z vlastní zkušenosti z různých komisí vím, že bylo těžké ujasnit si, co vlastně LETÍ je. Statutárně, provozně…
Špalová: Dlouho byl problém dostat se k víceletému grantu a my dokonce pořád ještě fungujeme – pokud jde o Prahu – jen na dvouletém. V případě Prahy, kde uvádíme valnou většinu naší produkce, jsme i přes dobré hodnocení už hrozně dlouho na de facto stejné částce, takže vzhledem k inflaci ale vlastně dostáváme méně. Ukazuje se, že prostě nejsme schopni „sáhnout si“ z veřejných zdrojů na více peněz, jakkoli bychom dokázali dělat větší program a dramaturgii.

A zahraniční zdroje?
Špalová: To je samozřejmě velká příležitost, kterou LETÍ využívá. V letech 2012–2013 jsme byli dokonce hlavními řešiteli evropského grantu z programu Culture s projektem Generační ikony. A to bylo něco opravdu masakrálního, protože to vyžaduje mnohem podstatnější administrativní zázemí, než jakým kdy LETÍ jako relativně malý kolektiv disponovalo. Zvládli jsme to, ale na něco podobného se v nejbližších letech nechystáme. Zůstáváme však „spoluřešitelem“ evropského grantu, což je pro divadlo velikosti LETÍ pozice schůdnější.
Mezinárodní spolupráce byla zásluhou Martiny Schlegelové, která vždy přemýšlela o vícezdrojovém financování. Ono to dává smysl nejen finančně, protože v okamžiku, kdy se orientujete výhradně na současnou dramatiku, potřebujete partnery v zahraničí, aby docházelo k propojení subjektů nebo institucí, které se tím zabývají. A proto jsem strašně ráda za projekt Fabulamundi Playwriting Europe. Je pro nás skvělé být součástí mezinárodní sítě divadel zaměřených na současnou dramatiku, mít možnost nejen finanční podpory, ale i mentoringu ohledně financování nebo vývoje textů. Fabulamundi je ovšem trochu komplikované, protože to není jen o tom, že by se v něm potkávaly podobné nezávislé a personálně malé subjekty, jako je LETÍ, ale jsou tam i národní divadla, vzdělávací instituce, univerzity, dramaturgické nebo produkční platformy, které pod sebou spojují další instituce.
David Košťák: Liší se to dost. Italský PAV, který je hlavním iniciátorem projektu, pod sebou sdružuje jak festivaly, divadla, tak univerzity. Někteří partneři z Fabulamundi jsou zase jen festival nebo přehlídka. Spojuje nás zájem o současnou dramatiku, ale lišíme se tím, co z vlastních prostředků může ten který řešitel dělat. Respektive jaká aktivita dává smysl v kontextu jeho pravidelné činnosti. My jsme měli velké štěstí v prvním roce projektu Fabulamundi, protože ten byl o fluktuaci současné dramatiky, inscenování textů, pořádání scénických čtení a mezinárodní spolupráci. Což děláme tak jako tak, takže to dávalo maximální smysl. Další fáze byla zaměřena na vzdělávání mladých profesionálů. Nejen autorů, ale i překladatelů a režisérů. Autorské rezidence jsme dělali už předtím, ale nikdy jsme je nevedli v rovině workshopů a tady nám to otevřelo novou činnost. Na jednu stranu jsme za to byli rádi, ale na druhou stranu nám přibylo poměrně velké penzum práce, která není součástí našeho běžného provozu. A hlavně u nás – tedy v Česku – se tohle pořádá daleko hůř, protože tady je systém zaměřený na výsledek. My se vykazujeme výsledkem, což je inscenace. A to v rámci vzdělávacích aktivit není úplně vhodné, protože to chtě nechtě vytváří nějaký tlak a méně prostoru pro hledání a experiment. Člověk to chce těm mladým autorům dopřát, ale nakonec je zodpovědný i za výsledek.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU