archiv II. > texty422 > Odejít dřív, než dopadne únava
rozhovor s bývalou šéfdramaturgyní Činohry Národního divadla Martou Ljubkovou

Odejít dřív, než dopadne únava

V PODSTATNÝCH OTÁZKÁCH TO BYL VŽDYCKY KONSENZUS
Jak jste se dostala do Národního divadla a jak vznikl tým, se kterým Daniela Špinar vyhrála konkurs na šéfa Činohry?
V lednu 2012. Předtím jsem byla dramaturgyně na volné noze, pracovala jsem mimo Prahu a nedalo se to už existenčně zvládnout, potřebovala jsem se někde zaměstnat. Zajímala mě spolupráce s Michalem Dočekalem, tehdejším šéfem Činohry Národního divadla, takže jsem za ním zašla a zeptala jsem se, jestli nemá místo. Řekl mi, že pro dramaturga ne, ale že hledá redaktora programu a že nezapomene na to, že jsem dramaturgyně, kdyby se naskytla příležitost. A opravdu mi pozici dramaturgyně ve své poslední sezoně nabídl. Do týmu mě vzal dramaturg Martin Urban a dělala jsem s ním inscenace V rytmu swingu buší srdce mé1789. Zachránil mě před nečinností, ale během zkoušení mi bylo jasné, že tenhle typ divadla nikdy dělat nechci a nebudu. Pak se ale do konkursu na šéfa Činohry přihlásila Daniela Špinar, tehdy kmenová režisérka v ND, se kterou jsme se znaly jen hodně povrchně.

Podílela jste se na manifestu Nová krev, se kterým Špinar konkurs vyhrála?
Koncepci jsme psaly společně. Daniela chtěla do týmu Ilonu Smejkalovou, s níž několikrát pracovala, a Milana Šotka. Z Dočekalových dramaturgů zůstal Jan Tošovský. Součástí koncepce bylo i angažmá Štěpána Pácla.

Co to obnášelo být šéfdramaturgyní? Jaké byly v týmu „silové poměry“?
Ten tým byl hodně otevřený, jednali jsme dost nehierarchicky, všichni měli právo veta. Uznávám, že je to můj pohled, ostatní by to třeba mohli vidět trochu jinak. Nikdy jsem se nedržela jen dramaturgické práce, chodila jsem i na provozní porady, takže jsem měla přehled i o každodenním provozu, což mě osvobozovalo: věděla jsem, jak to v divadle prakticky probíhá a co si tudíž můžeme dovolit.

Měli jste s kolegy nějak rozdělené obory, režiséry nebo témata?
Formálně ne, ale každý má nějaký naturel, s tím cílem jsme také všechny oslovovali. Samozřejmě, že jsme věděli, že třeba Štěpán Pácl a Milan Šotek tíhnou ke klasickým velkým titulům, což bylo něco, o co jsem já nikdy neusilovala. Takže to vycházelo vcelku přirozeně.

Měli jste nějaká nepsaná nebo dokonce formalizovaná pravidla, podle kterých spolupráce vašeho týmu probíhala?
Neměli. Hodně jsme o všem mluvili, každý týden měli několikahodinové porady a párkrát za sezonu jsme navíc jezdili na víkendová soustředění. Celé umělecké vedení, režiséři i dramaturgové. Občas jsme se přitom příšerně pohádali, ale vždycky jsme se nakonec dokázali domluvit.

Kdo měl v případech sporů poslední slovo? Daniela Špinar? Nebo vy jako šéfdramaturgyně?
V podstatných otázkách to byl vždycky konsenzus. Nikdy se nestalo, že by někdo z nás musel „skousnout“ režiséra nebo titul, se kterým by zásadně nesouhlasil.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.