Letenský výlov aneb LL L. P. 2024

V posledních letech se dramaturgie Letní Letné v základních obrysech víceméně držela osvědčeného vzorce: čtyři zahraniční hvězdy, jeden až dva tituly od La Putyky a Losers Cirque Company plus spousta malých domácích inscenací. Ty společně s koncerty, dětskými atrakcemi a rozrůstajícím se stánkovým městečkem tvoří festivalovou atmosféru (která nemá v Praze konkurenci), hlavními taháky a nezpochybnitelnými pilíři celého dění jsou nicméně ony zahraniční produkce. Rovněž při jejich výběru se postupně zaběhly nepsané a oficiálně nevyhlášené (a také nikterak striktní) zvyklosti: velkolepá plenérová show na úvod, dvě divácky vstřícné inscenace, které by bylo možné označit za jakýsi novocirkusový pop, a konečně dva komornější tituly, u nichž lze předpokládat, že zaujmou hlavně fajnšmekry.
Letošní ročník se zmíněným dramaturgickým zvyklostem nijak zásadně nevymknul, ve veledůležité kategorii „popařů“ to ovšem nedopadlo zrovna přesvědčivě. Spojení velkého dechového Surnatural Orchestra a Cirque Inextremiste nabídlo kuriózní a docela zábavný hudební zážitek, po cirkusové stránce však inscenace PIC patřila k tomu vůbec nejslabšímu, co kdy bylo na Letné k vidění. (Což bylo do jisté míry dáno i tím, že produkci pronásledovala zranění.) O poznání lépe si vedli staří známí Cirque Le Roux, jejich opus Entre Chiens et Louves však bohužel demonstroval tentýž problém jako už jejich předchozí pražská vystoupení: skvělí artisté mají trochu nepochopitelnou touhu pouštět se do činoherních výstupů, pro které jim ovšem viditelně chybí jak herecké schopnosti, tak cílevědomá režijní ruka. Výsledkem byla – i tentokrát – nepříliš soudržná skládanka výborných artistických čísel a poněkud bezradných pokusů o divadlo či tanec.
Nijak zvlášť neoslnil ani nejexotičtější host letošního programu, tchajwanská skupina Eye Catching Circus. V inscenaci #Since1994 se představila ryze dámská sestava a program sliboval pohybové zamyšlení nad postavením žen v tchajwanské společnosti (číslovka v titulu odkazuje k roku, kdy se většina členek souboru narodila). Reálně však došlo spíš na poněkud rozvleklou kombinaci ne úplně oslnivé pozemní akrobacie či tanečně pojatých pasáží s neurčitě obecnými výstupy na ženská témata. Že se k nim vyjadřoval i artisticky nejefektnější moment celého večera, jsem trochu příznačně zjistil až ex post. V dotyčném výstupu jedna z artistek vleže na zádech nohama manipulovala s docela velkým stolem – a sdělení tkvělo v tom, že stůl byl popsán čínskými znaky „patriarchát“, „stereotyp“ nebo „diskriminace“. (Čínštiny neznalým divákům to tvůrkyně vysvětlily na diskusi po představení.)
Úroveň festivalu tak nakonec zachraňovala především skvělá hudební klaunérie Concerto pour deux Clowns souboru Les Rois Vagabonds a spolu s ní – trochu nezvykle – zahajovací show Arrêt d’urgence, s níž přijeli další ze starých známých, francouzští Akoreacro. Mimochodem, to, že je možné celou řadu špičkových novocirkusových souborů opatřit nálepkou „staří známí“ patří k zásluhám, které Letní Letné nikdo neodpáře.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU