Mešita na metrem (dvě české novinky v ND Brno)

Dramaturgie Národního divadla Brno již několik sezon otevírá prostor novým hrám, dramatizacím a projektům doplňujícím linii divadelní klasiky od kamenného divadla zřejmě neodmyslitelnou. Tato činnost je ve velké míře soustředěna do Reduty, sálu o poznání menšího než je historická budova Mahenova divadla, nikoli však „studiového“, tj. srovnatelného s nedalekou Husou na provázku či HaDivadlem. V poslední době zde byly inscenovány hry s navýsost aktuálními společenskými tématy: Šindelkův Feminista (Text hry vyšel v SADu 2/2024 a byl doplněn diskusí Kontext boje o moc a trigger warning) inspirovaný kauzami zneužívání moci na vysokých školách, na dilemata spojená s bioinženýrstvím a AI zaměřená R/Evoluce Yael Ronenové a Dimitrije Schaada, Paměti Medúzy/Like Lovers Do (Psal jsem o ní v SADu 6/2024 - Antické tragické hrdinky dnes) německé dramatičky Sivan Ben Yishai otevřeně pojednávající o sexualizovaném násilí, či drama Petera Morgana Vlastenci zkoumající genezi ruské diktatury. V repertoáru byly i další původní či v českém prostředí nezavedené kusy – od domácích autorů například Rudišova tragikomedie Krvavý měsíc či hudebně-činoherní montáž Starý dobrý Nový (Oldřich) Petra Stančíka. Do tohoto žánrově dosti rozkročeného kontextu zapadají i dvě nejnověji nastudované české hry, Brněnské metro Tomáše Svobody a Mešita Martina Glasera a Olgy Šubrtové.

mrtvý dirigent a jeho excentrická žena Brněnské metro (Týž název nese povídkový cyklus Bogdana Trojaka z roku 2006 – tento fakt je v programové brožuře zmíněn, aniž by hra ke knize měla nějakou hlubší vazbu.) je nepochybně marketingově chytrý titul, který do divadla láká zájemce rozličných sociologických skupin odkazem k nikdy nerealizovanému, nicméně v dějinách města Brna s větší či menší seriózností nejednou diskutovanému projektu podzemní dráhy. Představu neexistující ambiciózní stavby lze brát i jako symbol jakéhosi trvalého deficitu našeho druhého největšího města. Autorovi a současně režisérovi brněnské inscenace Tomáši Svobodovi však metro – s naznačenými konotacemi – slouží především jako zvláštní mystický prostor, v němž nedávno zesnulý hlavní hrdina odkládá pozemská břemena (emoce, strachy, touhy apod.) a bilancuje svůj život, aby se nakonec dobral kýženého smíření se sebou samým. Nadto se v tomto prostoru nakonec setká se svou ženou i s Bohem, který ho od vyčerpávajícího tápání konečně osvobodí.
Dějový půdorys je zjevně inspirován středověkými moralitami, zejména hrami pojednávajícími o posmrtném vyrovnávání se člověka s vlastními neřestmi a hříchy. Jak se dá ovšem v kontextu Svobodovy tvorby očekávat, jeho koncept se od seriózního pojetí křesťanského očistce dost liší: nebožtíkova posmrtná cesta, stejně tak jako její doplněk v podobě líčení osudů pozůstalých, je nahlížena v krajní nadsázce, navíc se silnou vazbou ke specifickým, většinou obecně známým brněnským reáliím.
Inscenace začíná bizarním výjevem: ukazuje dirigenta brněnské filharmonie Petra Bohatého (Roman Blumaier) při sexu s atraktivní prostitutkou (Kateřina Liďáková), o níž si představuje, že je to jeho vlastní žena. Ta přitom sedí opodál a během zmíněné scény se publiku poklonou na předscéně několikrát představí (hraje ji Hana Briešťanská). Rytmické taneční pohyby od sebe vzdálených, do společenských šatů oděných herců, okázalé předvádění dirigentovy manželky i repliky prozrazující myšlenky postav signalizují nejen výraznou antiiluzivnost, ale i to, že hlavním cílem inscenace je co nejvíc pobavit. Když sebou rozvášněný záletník najednou sekne o zem a jeho souložnice zjistí, že „v ní“ zemřel, o žánru crazy komedie absorbující takřka jakýkoli nápad není pochyb.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU