Třikrát o lidech ve světě rozpínajícího se zla (Feuchtwangerova trilogie v Divadle X10)

K desetiletému výročí svého vzniku připravilo pražské Divadlo X10 ambiciózní projekt – zdivadelnění románové trilogie Čekárna německého spisovatele Liona Feuchtwangera. Trojice postupně vznikajících inscenací měla soubornou premiéru v divadle Husa na provázku, kde byla během víkendu 13.-14. května odehrána jako prolog mezinárodní přehlídky Divadelní svět Brno. Zážitek z rozsáhlého cyklu navíc zájemcům prohloubily moderované diskuze s tvůrci, zařazené mezi jednotlivá představení; věnovaly se nejen přítomnému dílu, ale i směřování divadla a jeho dosavadní tvorbě. Třebaže je každá část trilogie svébytná, což odpovídá nejen literární předloze, ale i tomu, že jednotlivé díly byly svěřeny různým režisérům, přidanou hodnotou celku jsou postupně vyvstávající tematické provázanosti, významové vrstvy a vracející se motivy, ať už s nimi tvůrci pracovali vědomě nebo ne.
Feuchtwangerova Čekárna je rozsáhlé, čtenářsky náročné dílo zachycující v širokém záběru vznik, rozšíření a první neblahé dopady fašismu a nacismu ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Autor s minimálním odstupem podává svědectví o nástupu totalitního režimu ve své vlasti, potažmo v Evropě, a s mimořádnou plasticitou líčí nejrůznější individuální i společenské jevy, které k tomuto nástupu přispěly, nebo ho aspoň umožnily. Jednotlivé díly – romány Úspěch (dokončen r. 1929), Oppermannovi (1933) a Vyhnanství (1939) – v pozoruhodném záběru a gradaci postihují atmosféru doby; zpřítomňují její nejistoty a turbulence tak, jak je zažívali a zároveň spoluvytvářeli její aktéři. Prezentují se tu, jak se spisovatel sám vyjádřil, nikoli postavy „skutečné“, ale „historické“, tj. spíše typy bez přímé vazby na reálné předobrazy. V celé trilogii jsou jich z různých společenských pater obsaženy desítky.
Souvislost jednotlivých dílů Čekárny však není primárně personální, ale ideová. Jen malé množství postav prochází všemi třemi svazky, efekt jednoty vytváří hlavně časoprostorové zasazení (historický a geopolitický kontext) a také Feuchtwangerova snaha komplexně promyslet a s ohledem na příští generace pojmenovat důvody, kvůli nimž se zhoubná ideologie mohla tak rychle a nekontrolovatelně prosadit. Kronikářské, někdy až dokumentárně reportážní postupy se v tomto případě účinně propojují s uměním vystihnout to nejobecnější v lidech napříč věky.
Narativně rozvětvený text inscenátoři nutně redukovali: pozornost soustředili na omezený okruh postav a v každé části – s mnohem menšími odbočkami než v románu – zvýraznili jednu linii. Do centra se tak dostali hrdinové spjatí užšími rodinnými či partnerskými vazbami, jež se s autoritativním systémem chtě nechtě střetli, což pro ně znamenalo značnou újmu a v některých případech i smrt. Navzdory časové vzdálenosti od vzniku románů i zobrazovaných událostí se přitom ukazují až překvapivé paralely s dnešní dobou – mluví se o doznívající pandemii, názorově rozdělené společnosti, hospodářském propadu, postavy zažívají rozmach populismu, domácí i mezinárodní politické krize a v posledku také válečné běsnění.