útyvek z nepojmenované hry

scéna 2
Gleb: Ve škole jsi ještě nebyla?
Věra: Zítra tam jdu.
Gleb: Ty si dáváš na čas.
Věra: Neboj, stíhám.
Gleb: V práci mi nabídli, že… no prostě… už tam dělají seznamy těch, kdo půjdou do volebních komisí k referendu…
Věra: Nabídli ti to?
Gleb: Vedoucí řekl, že když to odmítnu, tak už mi nepomůže zařídit odklad vojny.
Věra: A co ty na to?
Gleb: Co já? Co myslíš, Věro? Pošlou mě k pohraničníkům. Víš, co teď pohraničníci dělaj?  
Věra: Tys na to kývnul?
Gleb: A co jsem mohl dělat?
Věra: Odjedeme do Polska.
Gleb: Nemáš kartu Poláka.
Věra: Vezmeme se a odjedeme. Manželkám ji vydávají.
Gleb: A co povinná praxe… Co když začnou vymáhat peníze na rodičích?
Věra: Vždyť jsme plnoletí. Proč by je na nich měli vymáhat?
Gleb: Tak se podívej, co se děje. Proč asi? V případě studentů dostanou všichni dva a půl roku vězení. Natvrdo, Věro, ne na podmínku.
Věra: A co teda navrhuješ?
Gleb: Upřímně, už dlouho mám pochybnosti o tom, že se někdy něco změní. Aspoň ne v blízký budoucnosti.
Věra: Samo se nic nezmění.
Gleb: Já bych tě pochopil, kdybysme nezůstali jen my dva.
Věra: Copak jsme jen my dva?
Gleb: A kde jsou ti všichni ostatní? To nemůžeš srovnávat s tím, co bylo před rokem… to měl ještě člověk pocit… nějaký naděje, teď už je to jen neproniknutelný černý mrak.
Věra: To ale není důvod dělat ten mrak ještě černější.
Gleb: Já nepůjdu proti přirozenýmu vývoji událostí.
Věra: Ty se klidně podepíšeš pod tím, že se lidem znova vysmějou.
Gleb: Ne, já prostě teď nepůjdu do armády, kde budu muset automatem mířit na Kurdy.
Věra: Tak na ně budou mířit jiní. A tohle šílenství nikdy neskončí.
Gleb: Já ale nemůžu za to, co se děje!
Věra: Všichni musíme něco dělat.
Gleb: Tak to řekni svýmu tátovi.
Věra: Co s tím má společnýho můj táta?
Gleb: Ale, Věro, no tak! Pracuje snad na místním výboru.
Věra: A jak to souvisí s tvým rozhodnutím?
Gleb: Že takhle uvažujou všichni. Před rokem byli všichni hrdinové a co z toho? Deset, dvanáct, osmnáct let… Nebo si snad myslíš, že ty hladovky to nějakým zásadním způsobem změní? /…/

celý úryvek v překladu Terezy Krčálové najdete výhradně v tištěném SADu 2/2022