Bouře na Baltu (Shakespearovský festival v Gdaňsku)

Desetidenní mezinárodní přehlídka shakespearovských inscenací se vyvinula z gdaňských Shakespearovských dnů, které od poloviny devadesátých let připomínaly, že bohaté a kosmopolitní hanzovní město bylo na začátku 17. století místem, kam pravidelně přijížděly na hostování anglické divadelní skupiny – a to i s populárními shakespearovskými tituly. Podařilo se dokonce doložit existenci speciální budovy, tzv. Šermířské školy, kde se tato představení odehrávala (vedle dalších dobových radovánek typu medvědích nebo kohoutích zápasů). Právě na místě, kde Šermířská škola původně stála, se podařilo prosadit stavbu moderního divadla s otevírací střechou a s interiérem inspirovaným alžbětinskou divadelní architekturou. (Otevřeno bylo v roce 2014, autorem je italský architekt Renato Rizzi. ) Dnes je Gdaňské shakespearovské divadlo jednou z dominant města a samozřejmě i logickým centrem festivalu; jednotlivá představení se však zdaleka nekonala pouze zde, hrálo se i v jiných gdaňských divadlech a také v sousedních Sopotech a Gdyni (které s Gdaňskem tvoří tzv. Trojměstí). Gdaňský Shakespearovský festival se letos konal po dvacáté šesté, poprvé však zcela bez jeho zakladatele a hlavního hybatele. Shakespearolog, dramaturg a organizátor Jerzy Limon zemřel v březnu 2021, loňský jubilejní ročník však ještě proběhl na základě jeho plánů a dramaturgie.

ach, ta láska neromantická Na představení Snu noci svatojánské jsme se z Gdaňsku vypravili do sesterské Gdyně, konkrétně do tamního Městského divadla. Inscenace Rafała Szumaskiho se na festivalu představila jako jeden z finalistů soutěže o Zlatého Yoricka (z nichž pak mezinárodní porota vybere vítěze). Opus divadla relativně méně známého, navíc v nastudování tvůrce, který se profiluje spíš jako loutkář, sváděl k předsudečné opatrnosti, gdyňský Sen se však ukázal být nejpříjemnějším překvapením celého festivalu. Častým problémem shakespearovských komedií bývá, že nejsou tak úplně vtipné nebo že se legrace vytváří stylem ber kde ber víceméně „mimo text“ (někdy se to sejde obojí, konkrétní příklady jistě každý zkušenější divák snadno doplní svépomocí). V tomto případě ale tvůrci dokázali přijít s docela konzistentní interpretací, která dala pevný základ řadě nápadů na první pohled dosti rozbíhavých. Pietní inscenace to rozhodně nebyla, nepůsobila však svévolně a dokázala přijít se směsí erotiky, grotesky i temných tónů, která je pro Sen noci svatojánské tak charakteristická.
Jakkoli se v gdyňském Snu všechno točí kolem lásky, nic není jednoduché nebo idylické. (I když do slavné dusně erotické interpretace polského shakespearologa Jana Kotta je ještě docela daleko). Tón udá hned úvodní „rámcová“ scéna, v níž athénský vládce Théseus přivede do společnosti Hippolytu, zajatkyni královny Amazonek. Oba jsou už postarší a usedle vyhlížející lidé v současných neutrálních oděvech, kteří mluví, jako kdyby pronášeli projevy (Hippolyta hovoří anglicky a s dosti absurdní dikcí; do polštiny její řeč tlumočí otráveně vyhlížející překladatelka, z níž se později vyklube Hermie). Když se ale Thésesus pokusí svou nastávající políbit, Amazonka se na něj zuřivě vrhne a přestože má (jak se ukáže) svázané ruce, podaří se mu ji zkrotit až pomocí paralyzéru. Kníže si po tomto extempore napůl znechuceně a napůl unaveně povzdechne, strčí paralyzér do kapsy, bezvládnou ženu odloží na pár židlí a věnuje se státnickým záležitostem. To jest žádosti athénského občana Egea, aby byla jeho dcera Hermie pod trestem smrti donucena vdát se za jím vybraného mladíka Lysandra (místo Demetria, kterého miluje ona sama). Celá scéna je absurdně zábavná, mladá čtveřice připomíná odrostlé puberťáky (aniž by ale došlo na vyslovenou parodii), nechybí temný násilný podtón. Tím spíš, že uprostřed jeviště, i když jen v pozadí hlavní akce, zůstává Hippolyta, která postupně přichází k sobě, tiše sténá a namáhavě se pokouší posadit.