O lásce, smrti, nenávisti, alkoholu a tak podobně (festival Zaráz 2024)

Sedmý ročník Festivalu Zaráz se konal od 16. do 18. ledna na jevištích dvou polohou blízkých divadel Zlínského kraje – Slováckého divadla Uherské Hradiště a Městského divadla Zlín. Struktura tradičně první přehlídky nového kalendářního roku má již ustálenou podobu: festivaloví hosté (to jest především kritici a studenti moravských divadelních vysokých škol) přejíždějí mezi oběma městy, každý ze souborů představí trojici titulů. Večer se konají diskuze, a to v tzv. „ostravarové“ podobě, tj. i s účastí samotných tvůrců. Za zmínku stojí také to, že se hraje takříkajíc za provozu (dopoledne pro školy, večer pro abonenty), takže si většina „normálních“ diváků vůbec nemusí všimnout, že se účastní nějakého festivalu. Lze to samosebou chápat i opačně: odborníci vidí, jak reaguje publikum, kterému je představení určené.
Pro reprezentaci na Zarázu divadla z pochopitelných důvodů volí spíše (i když nikoli výhradně) takové tituly, které dramaturgicky i inscenačně přesahují „provozní standard“. Letošní program tak vypadal přinejmenším na první pohled velmi ambiciózně. Městské divadlo Zlín představilo inscenaci u nás prakticky neznámé hry Dub Tima Crouche z poloviny nultých let, cynickou grotesku Špína maďarského divadelníka Bély Pintéra (obě v režii uměleckého šéfa Patrika Lančariče) a spolu s nimi výraznou úpravu Erbenovy Kytice (v režii Dodo Gombára). Slovácké divadlo kontrovalo návratem k Burianově pásmu z lidové poezie Láska, vzdor a smrt a Vyrypajevovými Opilými (v režii Lukáše Brutovského a Anny Davidové). Kvůli onemocnění v souboru museli být na poslední chvíli zrušeni se zvědavostí i s jistými obavami očekávaní Dürrenmattovi Fyzikové. (Místo nich se nakonec hrál rutinně napsaný i provedený psychologický thriller Vosa britské herečky a dramatičky Morgan Lloyd Malcolm v režii uměleckého šéfa Lukáše Kopeckého.)
Již samotný výčet titulů a jmen dokládá, že se obě scény nespokojují s pohodlnou hrou na jistotu, a že si tváří v tvář spíše konzervativně naladěnému publiku (to je v případě regionálních scén normální stav) troufají hledat a v ideálním případě i rozšiřovat hranice toho, co jsou jejich diváci ochotni akceptovat. To je samo o sobě hodno uznání, dokonce i v případech, kdy inscenační výsledky nejsou zrovna přesvědčivé (což z výše zmíněných platilo pro Dub a Kytici). O rizicích hledání tohoto typu výmluvně svědčí fakt, že Opilí, kritiky nejvíce aplaudovaná inscenace celého festivalu, museli být staženi z repertoáru, protože se nezanedbatelná část uherskohradišťských abonentů nebyla ochotna smířit s použitím značně drsného výraziva.
V tomto článku se budu věnovat trojici festivalových titulů, které lze považovat – vzdor případným výhradám – za pozoruhodné počiny přesahující svou kvalitou běžnou regionální produkci.