Mezi výzkumem a prací (devátý ročník festivalu Cirkopolis)

Festival Cirkopolis se po loňském koronavirem způsobeném rozdvojení vrátil k osvědčené koncepci. /V tradičním únorovém termínu se hrálo dílem „za sklem“ v kobkách na náplavce a dílem v Akropoli bez diváků v hledišti. Spíše doplňková letní část sestávala z několika menších plenérových produkcí v Kasárnách Karlín. O zimní polovině Cirkopolis 2021 jsem psal v SADu 1/2021 (Festival za časů corony)/. Jádro programu devátého ročníku tvořily zahraniční produkce střední a malé velikosti, které doplnily domácí inscenace tvůrců spjatých s pořadatelským sdružením Cirqueon. Hrálo se od 13. do 18. února střídavě v Paláci Akropolis a v Divadle Ponec, přičemž hlavní hvězdy byly k vidění dvakrát, vždy jeden den večer a druhý odpoledne; po vybraných představeních následovaly neformální debaty s tvůrci. Pokud mohu na základě vlastního pozorování soudit, bylo vesměs vyprodáno; zvolený model týdenní přehlídky komorního nového cirkusu je evidentně životaschopný a Cirkopolis se na své publikum může spolehnout i v časech, které kulturním akcím příliš nesvědčí.
Úvodem nelze než připomenout to, co již bylo vyřčeno mnohokrát: zásadní podíl na tom, že se relativně skromná akce dokáže důstojně prosadit vedle velkých a nesrovnatelně medializovanějších pražských festivalů typu Letní Letná nebo Aréna, má zdejší dramaturgie. Umělecká ředitelka Šárka Maršíková opakovaně prokazuje přehled i výborný odhad při objevování relativně méně známých souborů - a současně nepřestává sledovat výrazné tvůrce, kteří se již díky Cirkopolis v Česku etablovali. Platilo to i letos. Zatímco skupina Claudia Stellata byla mimořádně příjemným překvapením, Alexander Vantournhout se do Prahy vrátil potřetí a jeho zprvu zcela nevyslovitelné a nezapamatovatelné jméno už leckteří domácí milovníci nového cirkusu dokážou zopakovat klidně i zpaměti.