Opustím-li tě, zahyneš (Divadlo Na zábradlí: O Pavlovi)

Deníky filmaře Pavla Juráčka se staly jedním z největších překvapení české kulturní scény devadesátých let. Formálně neuspořádané zápisky fascinovaly nejen tím, co se v nich bylo možné dočíst o samotném autorovi, o jeho okolí a době, ale také svou formou: Juráček psal sebestředně, s bezohlednou otevřeností, ale především s mimořádným literárním talentem. Fascinující (a tohle slovo je možné použít bez jakékoli nadsázky) byla i pramálo povznášející možnost sledovat, jak se poté, co jej normalizační režim profesně zničil, začal postupně rozkládat jako člověk, propadat alkoholu i depresím a jaký rozvrat to znamenalo pro celé jeho okolí. Právě tento proces nesoustavně (ke všem zmíněným velmi surově a nejspíš hodně nespravedlivě) popisují jeho deníky ze sedmdesátých a osmdesátých let, mimo jiné ty, které si psal po odchodu do Mnichova, kde se v letech 1979 až 1983 velmi neúspěšně pokoušel uchytit společně se svou třetí manželkou Daňou Horákovou.
Zdá se být trochu podivné začínat u Juráčka, když inscenace primárně vychází z knihy jeho manželky. Jenže málo platné, Horákové vzpomínky nazvané O Pavlovi (vyšly v roce 2020) jsou dílem do značné míry druhotným, vedeným potřebou ohradit se proti obrazu, který by bylo možné si udělat na základě četby Juráčkových deníků. Ty ji totiž vykreslují, stejně jako předcházející dvě režisérovy manželky, ve značně nelichotivém světle. Rozdíl ve „strategii“ obou autorů je přitom zcela zásadní: Horáková na rozdíl od svého manžela píše až ex post, cílevědomě, racionálně a také poněkud chlubivě – bohužel však s nesrovnatelně menší dávkou literárního nadání. Ale co hůř, její urputná snaha popsat „jak to všechno bylo doopravdy“ nepůsobí zrovna sympaticky. Vzhledem k nadšené reakci části čtenářů to tak asi nemají všichni, ale musím se přiznat, že ve mně četba jejích vzpomínek vyvolávala pocit trapnosti, asi jako když vám někdo zdlouhavě, nezastavitelně a s množstvím nevyžádaných intimních podrobností vypráví historky ze soužití se svým partnerem – ve snaze přesvědčit vás, že hlavním původcem všech problémů byl ten druhý. Moc na tom nezmění, že Horáková pravidelně zmiňuje, jak osudový vztah to byl a jak hluboce navzdory všemu Juráčka milovala. Autorčina občasná ironie nedokáže vyvážit tendenci k rozjitřené a ublížené srdceryvnosti a nepomůže dokonce ani to, že se (na rozdíl od manžela) snaží udržovat zdání jakés takés objektivity. Jinými slovy: že je O Pavlovi dílo soustředěnější a faktograficky věrohodnější než Juráčkovy sebestředné a rozhárané Deníky, se zdá být více než pravděpodobné, s uměleckou přesvědčivostí se to má právě naopak.
Četné výhrady vůči předloze zde připomínám mimo jiné i proto, že se Anna Klimešová s dramaturgem Petrem Erbesem dokázali ve své adaptaci s problematickou předlohou vyrovnat až nečekaně dobře a elegantně. (Volně přitom navazují na úspěšnou Mikuláškovu inscenaci Zlatá šedesátá /2013/, která na Zábradlí přešla z brněnské Reduty po příchodu současného vedení a na repertoáru se udržela až dodnes. Psal jsem o ní v článku Cosi na úrovni okusování nehtů v SADu 3/2013) Inscenace vypíchne polohu, která je sice obsažena i v knize, zdaleka však ne tak výrazně jako v její v divadelní verzi: ponechává stranou „to okolo“ a veškerou pozornost upíná na krajně nepohodlný vztah nesourodé dvojice uvězněné na ploše šestatřiceti metrů čtverečních nevábného bytu kdesi v Mnichově na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Poněkud potlačena je tak ústřední linka pamětí, v níž Horáková stále dokola připomíná, že za všechno špatné mohl Juráček a za všechno dobré ona; o to více vynikne, jak byli oba nezvladatelně zmítáni silami odpudivými i přitažlivými.