Chtěla bych jen truchlit (Krkavci v Dejvickém divadle)

Srovnání Fričových dejvických Krkavců s jeho národnědivadelní Vassou Železnovovu zaznělo tolikrát (z velmi dobrých důvodů), že nemá valný smysl probírat tuhle paralelu ještě jednou. Něco však za připomínku stojí: zdá se, že Jan Frič s Martou Ljubkovou dokážou číst staré hry současnýma očima jako málokdo jiný. Mohu posloužit jedním zcela konkrétním příkladem. Před premiérou jsem si Becqueovo sto čtyřicet let staré dílo znovu přečetl a potvrdil jsem si tak svůj dávný studentský dojem z povinné četby na jakousi zkoušku z realistického dramatu devatenáctého století: je to kus úmorně mnohomluvný, ve vyznění průhledně prvoplánový a co do kontextu beznadějně zastaralý. Pak jsem v Dejvickém divadle viděl premiéru a jednu z repríz, přečetl jsem si Krkavce ještě jednou – a najednou se mi, s inscenací v čerstvé paměti, zdáli vlastně docela nadčasoví, s řadou ostrých postřehů a hezky vystavěných situací; tu tam dokonce provokující krutě ironickým vtipem. Nepamatuji si, kdy mi inscenace naposledy tak zásadně změnila pohled na svou předlohu.
Paradoxní přitom je, že inscenační úprava textu není ani zdaleka tak radikální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Frič s Ljubkovou zredukovali nadbytečný dramatický personál (z důležitějších postav zmizeli například stará služebná a syn, respektive bratr) a škrtli několik víceméně ornamentálních pasáží, to jsou však všechno úpravy v zásadě rutinní, u starších textů tohoto typu očekávatelné. Většina klíčových scén naopak zůstala zachována v původní podobě, často téměř beze změn. Nově připsaných replik je minimum, a navíc – přestože mohou být důležité pro atmosféru konkrétních situací – nijak zásadně neovlivňují základní příběh. Henry Becque napsal hru, která v téměř balzakovsky realistickém duchu předvádí, jak se po smrti postaršího podnikatele vrhnou na jeho dezorientovanou, prakticky bezbrannou rodinu titulní „krkavci“, a urvou vše, co se dá. Jmenovitě se jedná o spolumajitele otcovy továrny, rodinného notáře a architekta, který pracoval na otcových spekulativně zakoupených pozemcích. Výsledkem nemilosrdného náletu je, že vdova se třemi dcerami a starou věrnou služebnou skončí jako chudáci bez sebemenší důstojné perspektivy. Tím spíš, že jediný muž se vytratí (syn vstoupí do armády) a ženy nemají šanci získat nějaké slušné zaměstnání. Jediným východiskem se ukáže být oběť prostřední dcery, která s nechutí a studem svolí, že se s nadějí na brzké dědictví provdá za otcova společníka, muže o více než čtyřicet let staršího.
Vše se zdá být jasné a přehledné. Frič nicméně opakovaně dokazuje, že umí velmi účinně nakládat s čímsi, co by bylo možné pro nedostatek lepších výrazů označit za „objektivní pohled“. V jeho nejlepších titulech z posledních let není dost dobře možné označit jedny za „dobré“ a ty druhé za „zlé“. Všichni mají svou pravdu a své cíle, nemilosrdně za nimi jdou a neštítí se přitom ani vyložených ohavností. Právě ve střetu nejednoznačných postav, předvedených sice v neomlouvané surovosti, přitom ale s jistým pochopením (nebo přinejmenším bez odsudku), tkví síla úspěšných titulů, jako je již jmenovaná Vassa Železnovová, ale také třeba Bakchantky. Obzvláště cenné se to zdá být v časech, kdy se docela často prosazuje (a to nejen na divadle) tendence „nesprávné“ postoje odhalit, popřípadě zkarikovat, a pokud možno přihodit i výslovný odsudek z aktuálně „správných“ pozic.
V tom, že se přímočarému odhalování a odsuzování vyhýbá, se Fričova inscenace Krkavců zásadně liší i od předlohy. Předvede sice hamižnost a drasticky nelítostné uplatňování práva silnějšího, vše tu však vyznívá mnohem méně jednoznačně než u Becqua.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU