Hroutit se a omdlévat štěstím (Můj boj. Zamilovaný muž na Zábradlí)

Přiznám se, že fenoménu Karl Ove Knausgård moc nerozumím. Podrobně popisovat svůj vlastní život stylem „hodina po hodině“ se mi samo o sobě zdá být, jemně řečeno, podivné a vlastně i poněkud podezřelé. Není sice pochyb, že Knausgård umí psát a dokáže se odrazit i k obecněji platným úvahám či postřehům, ale stejně: že se z nekonečně dlouhé šestidílné ságy na téma JÁ-JÁ-JÁ stane bestseller, je trochu mimo mé chápání. Ale to jen před závorkou, třeba se opravdu jedná o norského Marcela Prousta pro dvacáté první století. Nebo jsme naopak svědky divokého excesu v rámci módy autofikční literatury, jehož sebestřednost se časem omrzí a neštěkne po něm ani onen příslovečný pes.
Podstatné je ovšem hned v úvodu konstatovat, že pro divadelní adaptaci druhého dílu hexalogie Můj boj (s podtitulem Zamilovaný muž), s níž na závěr sezóny přišlo Divadlo Na zábradlí, výše řečené tak docela neplatí. Nejde přitom jen o to, že divadlo je médium, které detailní deníkovou popisnost neumožňuje ze samé podstaty. Důležitější je, že autoři adaptace Jan Mikulášek s Dorou Štědroňovou zásadně proměňují perspektivu, s jakou jsou osudy ústředního hrdiny nahlíženy. V knize je Karl Ove zároveň úběžníkem veškerého dění i všemocným vypravěčem: čtenáři jsou v pozici „dokonalých voyerů“ sledujících nejen události, ale také úvahy a myšlenkové pochody autora-protagonisty. Ovšem za tu cenu, že vše vidí pouze jeho očima. Pozice divadelního publika je odlišná. Autobiografický Karl Ove samozřejmě zůstává v centru dění, je však často nahlížen s odstupem, mění se v jednu z jednajících postav, a dojde i na etické otázky spojené s tím, jak k tomu všemu přijdou autorovi bližní, jejichž soukromí kniha nemilosrdně „předhodila“ veřejnosti. Z autofikce se tak může stát – alespoň místy – cosi jako docela krutá a ironická vivisekce. Věci je to výrazně ku prospěchu.
Příznačná je hned úvodní scéna, která celý příběh rámuje jako autorské čtení. Anna Kameníková coby sluníčkově nadšená, leč poněkud sociálně natvrdlá moderátorka vítá nejprve publikum (tj. diváky v sále) a potom i samotného autora. Miloslav König v roli Knausgårda je jejím dokonalým protikladem, působí zaraženě, nejistě a trochu uhýbavě. To však rozjásanou mladou ženu nezastaví, chrlí oslavné fráze, se zářivým úsměvem strká spisovateli mikrofon do obličeje a tlačí ho do odpovědí, do nichž se mu viditelně nechce. Oba jsou v této karikující poloze skvělí – a představení se díky tomu rozjíždí ve všeobecně pobavené náladě. Což se záhy ukáže jako past: příběh, který Karl Ove začne vyprávět, rozhodně žádnou bezstarostně pohodovou jízdu nenabízí. Nutno však dodat, že Kameníková se k jásavé úvodní figuře ještě několikrát vrátí (i když už představuje odlišné postavy) a vždy dokáže vyvolat výrazné oživení v sále; její „legrační“ výstupy však obvykle přinášejí i hořce ironický kontrapunkt momentálního dění.
Navzdory komediálnímu ladění úvodní scény padnou v jejím průběhu klíčové otázky, na které se pak celá inscenace (respektive její protagonista) snaží hledat odpovědi. „Vy píšete tak otevřeně, a přitom působíte tak plaše…“, „Je pro vás mužství nebo mužnost jenom nějakou maskou, nebo skutečnou součástí vaší podstaty?“, „A co vaše děti, nebojíte se, že jim to ublíží?“. Divadelní adaptace se navíc nesnaží přijít s čímsi na způsob všezahrnujícího digestu, autoři scénáře dosti důsledně vybírají z mohutného proudu vět a událostí právě ty momenty, které se vztahují k hledání, nacházení a zpochybňování sebe sama. Životní příběh jako takový tudíž tvoří jen lehce naskicované pozadí; pozornost se soustředí především na to, jak protagonista vidí sám sebe, jak se vyrovnává se svým „mužstvím“ a s požadavky kladenými okolí, reálnými i domnělými. Jistě ne náhodou následuje „mužský“ Můj boj po Paní Dallowayové (Psala o ní Ester Žantovská v článku Proč je najednou tak zoufale nešťastná, SAD 2/2025), která se točí kolem trochu podobných témat, viděných ovšem perspektivou ženské hrdinky.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU