archiv II. > texty622 > Možnosti divadelního uchopení regionální historie (zymšlení s příklady z Valašska)
Iva Mikulová

Možnosti divadelního uchopení regionální historie (zymšlení s příklady z Valašska)

Na český literární trh v posledních letech vstoupilo několik prozaických románů současných autorů a autorek, kteří se ve svých dílech vracejí k dějinám 20. století a činí tak ze dvou základních perspektiv. Tou první jsou „románové kroniky“, díla, která se soustředí na události vybraného rodu v konkrétní lokalitě v určitém časovém úseku (zpravidla začínajícím na přelomu 19. a 20. století). Děj těchto románů, za jejichž reprezentativního zástupce můžeme považovat Šikmý kostel Karin Lednické či Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, čtenáře vtahuje pocitem známé a prožité „naší“ společné minulosti, kterou se autor či autorka snaží zachytit realisticky na konkrétních osudech napříč generacemi (dosud publikované díly Šikmého kostela postihují rozmezí mezi lety 1894 až 1945). Proti těmto regionálně ukotveným kronikám potom stojí romány, které sledují osudy postav ve středoevropském prostoru a které zároveň tematizují etnickou a národnostní heterogennost dané oblasti již z dob Rakouska-Uherska (například Srdce Evropy Pavly Horákové nebo původně německy psaný román Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta v českém překladu Michaely Škultéty, který se už dočkal i své divadelní adaptace v Divadle Feste - poznámka redakce: O inscenaci psal v SADu 4/2022 Lukáš Dubský (Expanze z Německa).).
Paralely k těmto dvěma navrženým proudům můžeme najít také v současné dramatické tvorbě a jejích divadelních zpracováních. První linii regionálního dramatu mající mimo jiné mýtotvornou funkci zastupuje hra dramatika a režiséra Martina Františáka Trnky a hvězdy (premiéra 27.11.2021, režie Petr Štindl) napsaná pro Městské divadlo Zlín. K té druhé, středoevropské linii můžeme zařadit hru Leopoldstadt zlínského rodáka žijícího většinu života v britské emigraci, Toma Stopparda, která měla premiéru 25. ledna 2020 ve Wyndham‘s Theatre v londýnském West Endu v režii Patricka Marbera. V české premiéře (19. června 2021) v překladu Pavla Dominika hru uvedlo Národní divadlo v Brně v režii Radovana Lipuse.
(poznámka redakce: Hru vydal v překladu Jitky Sloupové SAD v čísle 6/2020. ) Tyto hry, jimž se později v textu budu věnovat blíž, mají na první pohled několik společných základních rysů: obě sledují ságu židovské rodiny, přičemž jedna žije v malé vesnici Vizovice u Zlína a druhá ve čtvrti Leopoldstadt ve Vídni, kulturním a společenském centru střední Evropy konce 19. století. Překrývá se také časové rozpětí období, v němž sledujeme osudy tří generací. Do příběhu podnikatelské rodiny Zikmunda Jelínka a jeho dvou synů Rudolfa a Vladimíra vstupujeme v roce 1891, kdy nejstarší Jelínek z Luhačovic kupuje pozemky ve Vizovicích a zakládá vlastní pálenici. Lokální i světové politické události první světové války a první republiky, které děj předcházejí, končí znárodněním těchto pálenic v roce 1948. Anotace brněnské inscenace nám slibuje „procházku 20. stoletím a pamětí středoevropské rodiny od zlatého věku vídeňské secese, přes dynamická dvacátá léta až po poválečné vystřízlivění“. V úvodní scéně zasazené do Vánoc roku 1899 se setkáváme s početnou rodinou Merzových, nad níž matriarchálně bdí Emilie Merz, pamětnice rodu. Ten dál pokračuje v osudech jejího syna Hermanna Merze a dcery Evy Jakoboviczové, dalších rodinných členů a jejich dětí a děj se uzavírá v roce 1955.
Těmito paralelami však podobnosti obou her končí, neboť každý z autorů má svoji specifickou poetiku a sleduje trochu odlišné cíle. Zatímco díky lokálním odkazům se mohou zlínští diváci s osudy postav snadno ztotožnit a hra tak plní jistou identifikační funkci, Leopoldstadt je svou výstavbou a zacílením na multikulturní britské publikum naopak typem dramatu rozrušujícím a zpochybňujícím jednoznačnou národnostní nebo etnickou příslušnost. Odlišnosti koncepcí zároveň ovlivňují možnosti inscenování těchto dramat v jiných divadlech, než kde byly premiérovány: těžko si představit, že Trnky a hvězdy nastuduje jiná velká scéna než Městské divadlo Zlín zasazené do valašského regionu (není však pochopitelně vyloučena varianta nastudování některým lokálním amatérským uskupením), jedná se tedy o titul určený exkluzivně zlínskému divadlu (což není výtka, spíše přednost).
Leopoldstadt naopak svými již realizovanými nastudováními v britském, českém i rakouském divadle stvrzuje jakousi transnancionálnost textu, který v každé z daných zemí vyznívá odlišným způsobem a akcentuje jiné nuance nebo sdělení. Dodejme, že německojazyčná premiéra v překladu spisovatele a dramatika Daniela Kehlmanna a v režii původem polského režiséra Janusze Kicy
(Kicu se Stoppardem spojuje osud emigranta, ovšem zatímco Stoppardova rodina s malým dvouletým Tomem prchla z Československa před nacistickou okupací v roce 1939 a následně se usídlila v Británii, Kica emigroval z Polska do Německa jako dvacetiletý mladý muž v 80. letech 20. století a poté režíroval na různých evropských divadelních scénách. ) se uskutečnila na jaře letošního roku až po britské i české – kde jinde než ve vídeňském divadle v Josefstadtu. V následujícím textu budu ohledávat přínosy těchto lokálních a středoevropských rodinných kronik a jejich význam v dramaturgických plánech daných divadel, přičemž se většinově zaměřím na hru Trnky a hvězdy a její inscenační provedení.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.