Obři přicházejí (dvě současné anglické hry v londýnském létě 2022)

Dnes šestašedesátiletý Nicholas Hytner nijak nepolevuje ve své režijní ani šéfovské aktivitě. Po odchodu z třináctiletého působení na postu uměleckého šéfa londýnského Národního divadla se v roce 2015 obratem pustil do projektu nového soukromého divadla, ležícího poblíž Tower Bridge (tedy na atraktivním místě, ale daleko za hranicemi West Endu).
Bridge Theatre se za pět let od otevření v roce 2017 celkem zřetelně vyprofilovalo: inscenace klasických dramat, jako byl Hytnerův vynalézavě zábavný Sen noci svatojánské (poznámka redakce: O inscenaci psala v SADu 5/2019 Jitka Šotkovská v článku Manželé a milenci v Londýně.) nebo adaptace knižních hitů typu Pullmanových Knih prachu či Lewisovy fantasy klasiky Lev, čarodějnice a skříň tady hrají spíše doplňkovou roli. Primárně je totiž Bridge Theatre koncipováno jako divadlo současné dramatiky, kterou ovšem píší renomovaní klasici britského dramatu. Vesměs jsou to autoři, s kterými Hytner spolupracoval již v Národním a na které se první anglická scéna pod vedením Hytnerova nástupce Rufuse Norrise orientuje zřetelně méně. Jména jako Alan Bennett, David Hare, Martin McDonagh, Richard Bean či Christopher Hampton jsou pak v Bridge Theatre divácky „jištěny“ takřka bez výjimky anglickými hereckými hvězdami ráže Ralpha Fiennese, Simona Russella Bealea, Maggie Smithové, Jima Broadbenta či Roryho Kinneara.

těžký život vikářů Z této tradice se nová hra Stephena Beresforda Malá Southburyová (Southbury Child), kterou Bridge Theatre v Hytnerově režii (Hytner je profilovou osobností Bridge Theatre nejen jako umělecký šéf, ale i jako hlavní režisér – z dosavadních dvaceti inscenací divadla jich režíroval dvanáct, od prosince 2021 do září 2022 pak uvedl hned čtyři premiéry za sebou: zmíněné Knihy prachu, novinku Davida Harea Straight Line Crazy, Malou Southburyovou a Ibsenova Johna Gabriela Borkmana.) a v koprodukci s festivalem v Chichesteru uvedlo na samém začátku prázdnin (Měla mít premiéru již na jaře 2020, ale byla jako tolik jiných produkcí odložena kvůli pandemii koronaviru.), nijak nevymyká. Je to takříkajíc seriózní problémová hra s výrazným příběhem a zřetelnými situacemi, která poskytuje efektní herecké příležitosti. Počestný mainstream britské dramatiky. Svou schopnost napsat zručně vystavěné drama, které obstojí jako vehikl pro herecké hvězdy, ostatně Beresford dokázal už svým debutem Poslední z Haussmanů (Jeho inscenaci v režii Howarda Daviese mohli vidět i čeští diváci v cyklu NT Live. V roce 2014 ji uvedlo Divadlo na Vinohradech v překladu Jiřího Joska a režii Petra Kracika.), který měl premiéru v Národním divadle za Hytnerova vedení.
Onou hvězdou a tváří Malé Southburyové je Alex Jennings, britská hvězda generace šedesátníků, záruka charismatické prošedivělosti i brilantní konverzační techniky. (Jennings je trojnásobný držitel Ceny Laurence Oliviera, český divák jej zná asi nejspíš jako prince Charlese z Frearsova filmu Královna a prince Edwarda ze seriálu The Crown. O jeho výkonu v roli Willyho Wonky v muzikálu Karlík a továrna na čokoládu jsem psal v SADu 6/2014  v článku Wonka, Hansard a pyžama.) Beresford mu napsal postavu vděčně rozporuplnou: vikář anglikánské církve David Highland je sice muž víře oddaný, silná osobnost a evidentně přesvědčivý kazatel, potýká se však jak se stále klesajícím zájmem věřících, tak se soukromými problémy. Svou ženu Mary, která působí jako jeho morousovitá, leč pevná opora, trápí nevěrami i alkoholismem. Ze starší dcery Suzannah vyrostla stará panna, která svůj osamělý život zatrpkle obětuje farnosti a výuce malých dětí. Mladší, adoptovaná dcera Naomi je naopak atraktivní, leč nepříliš úspěšná herečka, která se načas vrátila do rodného domu, kde tráví dny večírky a poměrem s nejmenovaným ženatým mužem.
Do těchto nepříliš uspokojivých, leč (jak se nám inscenace bude snažit zdůraznit) stále láskyplných rodinných poměrů zasáhne smrt „titulní postavy“ – malé Taylor Southburyové, jež zemře na blíže neurčenou nemoc. Chudá rodina, která do té doby byla vnímána svým okolím spíše s přezíravostí (v českých poměrech by se asi mluvilo o „nepřizpůsobivých“), se náhle stane terčem obecného zájmu a demonstrativní solidarity. Při domlouvání pohřbu Taylor pak dojde ke konfliktu, který dá děj do pohybu – vikář Taylořině matce Tině nedovolí, aby kostel ozdobila balonky (a udělala z něj tak „více Disneyland“).