1. Ohromné maličkosti
Divadlo Na zábradlí
9.-10.9.2006
ANTONÍN L.S.D.S. (Praha)
Martin J.Švejda: Jak Hloupý Honza hledal dobro
Loutková prvotina dramatika, knihkupce a kritika v podání nového souboru, přímého nástupce legendárního Kulturně divadelního spolku Puchmajer. Hrají Švejda, Švejdová a SADař Škorpil. Průkopnický počin v oblasti marionetového art brut se hned po premiéře stal klasikou. Odborná veřejnost je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory: „Pouhé třesení loutkou nestačí…!“ (Luděk Richter) „Vše je postmodernisticky prošpikováno řadou citací…!!!“ (Richter) Všichni recenzenti se ovšem shodli že: „...nevinné děti může zaujmout snad jen semo tamo nějaké to sprosté slovo a možná vyděsit krutost některých obrazů...“ (Richter) Určeno dětem od 15 let.
BRKOLA (Praha-Prostějov)
Michal Čunderle: Bubela
Dobrodružství na pomezí vyprávění a divadla o osudu vášnivého češtináře a dvou poškoláků. Autor studoval v Brně češtinu a divadelní vědu, kterou obhájil disertací „Ivan Vyskočil – cesty ke hře“. Za „tématem“ pak odešel do Prahy, kde na DAMU po studiích autorského herectví u prof. Vyskočila zůstal jako asistent. Je docent, cizince učí česky, píše pohádky a publikuje i články o divadle (zejména v SADu). Jevištně Bubelu podniká s Janem Zichem a za hudebního doprovodu Vojtěcha a Jana Pospíšilových. Představení je silně emotivní: „Bubela skončila, a ten pán, který za mnou celou dobu mrmlal, povstal: Člověk, který ukazuje rodnou mluvnici jako putyku plnou opilců, musí vrátit školné!“ (Jan Zounar, Učitelské listy)
BUCHTY A LOUTKY (Praha)
Loutkový automat pro jednoho diváka aneb Kompletní dílo Williama Shakespeare
+ výstava ke komiksu a demo animovaného filmu Chcípáci
B+L právě slaví 15 let existence. Jsou stále na cestě. Ta u nich nevede k současnému divadlu, ani nejde o návrat „ke kořenům“. Věří pokleslým formám. Příběhy, které najdete v jejich prvním animovaném filmu Chcípáci, právě vycházejí jako komiks v SADu (scénář Radek Beran, kreslí Barbora Čechová). I když víc věří „braku“, než „unavenému divadelnímu dramatu“, všichni z B+L milují Shakespeara. Pod supervizí Kristiny Maděričové proto sestrojili automat na jeho kompletní dílo. „Bože. Viděl jsem nejbrutálnější Shakespearův mord: vraždu mouchy z Tita Andronika.“ (Emanuel Kott, Divadlo v mezipatře)
GUnaGU (Slovensko - Bratislava)
Alica v pekle
+ sushi.sk
Bratislavské kultovní divadlo mladých. Vzniklo 1985 a uvedlo na 40 původních inscenací. Vždy s humorem. Nehrají zaprášené klasiky. Páteří repertoáru jsou hry Viliama Klimáčka, nositele řady Cen Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru. Objevili mystiku pyramidy (postavené na špici: viz Slovenský rozhlas) dávno před Danem Brownem. „A co se píše na záchodcích Slovenského národního divadla? I like GUnaGU!“ (Juraj Malý, Hrom) U nás Oľga Belešová a Masahio Shiraki připraví slovenské, snad i české sushi. Sám V.K. přečte a občas zazpívá (baryton) část své „autistické opery“ (premiéra bude 2007 v pražském ND). Ukáže i pár mléčných zubů vlastních dětí.
HANDA GOTE research and development (Praha)
Noise
Tanečnice a choreografka Veronika Švábová (1974, spolupracuje i s Divadlem bratří Formanů a Národním divadlem) a muzikant Tomáš Procházka (1973, jinak člen Buchet a loutek) stvořili před dvěma lety divadlo Handa Gote r&d. To má zatím na kontě produkce Noise, Red Green Blue a Ekran. V Noise, „postkatastrofické pohlednici z výletu do neznámé země“, si hledá tanečnice podmínky existence ve spleti drátů a mrkajících diod. Sama ovládá zvuk a světlo. „Holá technika je hotová past. Člověk se zamotává, vázne... A přece vyvázne. Konečně tanec, kterému rozumím. Ne to okultně vytrčené zdání, že každý krůček a gesto má hluboký, ale pro mě zcela skrytý význam.“ (Zdeno Korbel, Ego).
JANKO A MAŤKO (Praha, Čechy, Slovensko)
Československá loutková masáž
Polyartistní duo Janko a Maťko fyzicky stimuluje diváky javajkami, marionetami, maňásky a především svou emoční investicí. Publikum si tak z představení odnáší dlouhodobější citové vazby k oběma aktérům. Slovem, zvukem i pohybem tito mistři doteku dráždí nervová centra a s použitím hypnózy a lékařskou komorou ověřených medikamentů uvádějí obecenstvo do stavu nekonečné blaženosti. Vymazlenost účastníků je zaručena. „Býval jsem dospělý, rozumný člověk. Pak mě zmasírovali. Já teď, hotové trdlo, s hubou dokořán čučím na svět a mluvím v citoslovcích: Ach! Joj!“ (Radim Novák, 54 let, Sluníčko) Hrají Jan Lepšík a Matúš Bukovčan.
SIMONA KAFKOVÁ (Divadlo Na zábradlí, Praha)
akční výstava autorských šperků - brýle na zkoušku, prsteny na koukání
S.K. (1963) vystudovala VŠUP (kov a šperk). Zúčastnila se řady výstav netradičního šperku doma (Mánes, Jízdárna Pražského hradu...) i v zahraničí (Mnichov, Legnica...). Do povědomí se dostala zejména svými brýlemi: viz i po Evropě putující výstava Otisky pražské architektury v oděvních kreacích a designu. Miluje umělou hmotu. Tvoří z ní prsteny, „malé“ a „ohromné“, aby vynikla krása materiálu. Věnuje se i designu lehaného skla pro firmu Evans. „Kde mají jiné ženy kulinářské království, měla ona ponk, na něm pájku a kolem zbytky drátů a podobného svinstva. Zíral jsem. A ještě víc, když se ukázalo, že to je její šperkařská dílna. Teď dělá z acetátcelulózy. Nevím sice, co to je, ale kafe bych si u ní nedal.“ (Hans Spielmann, Neue Schmuck)
JIŘÍ KONVRZEK (Velvary)
písničkářská show
Tento muzikant samouk (1960) prohlašuje, že mu chybí nejen znalost not, ale i hudební sluch a rytmické cítění. Nepostrádá ale velké nasazení. Jeho písně se zprvu ozývají po hospodách a na chuligánských akcích, pak i na mnohých hudebních festivalech. V běhu let se mu hromadí všelijaké nástroje (většinou vlastní výroby) a jiné krámy, kterými doprovází originální přednes vlastních textů. V roce 2000 vydává první, o pět let později druhé CD. Hudební kritika váhá: tento „novodobý lidový umělec“ (Ondřej Bezr, Rock&Pop) „patří k nejlepším originálům“ (Jiří Černý, Český rozhlas 2) a je „bezkonkurenčně nejhorší“ (Ondřej Konrád, Rock&Pop).
J.H.KRCHOVSKÝ (Brno a Praha)
intimní recitace
Básník Krchovský (1960) je označován za kultovního dekadenta. Učil se zedníkem. Publikovat začal v samizdatu. V roce 1992 obdržel prestižní cenu Revolver Revue. Napsal přes tucet sbírek, které vycházejí v Čechách i v cizině. Sám sebe popsal takto: Můj pseudonym? – Nomen omen!/ kde jsem, jsem duchem nepřítomen/ jsem jen svůj stín, jen stín své bysty.../ kde nejsem, jsem. – Jdu! Vzduch je čistý (Poslední list). Zažít jej osobně bývá osudové. „Od té doby, co jsem viděla recitovat Krchovského, jezdím na výlety výhradně po hřbitovech. I mně se - básníku - ňadra dmou pod promáčeným rubášem.“ (Vendula Schmidtmayerová, bulletin Českého svazu turistů).
LAKOMÉ BARKY A PETR NIKL (Klecany-Praha)
písně sborem i sólem
Pod werichovským názvem Lakomé Barky vznikl klecanský smíšený žensko-dívčí pěvecký sbor, aby záhy proslul albem Nebojím se smrtihlava (2004). Natočily jej s „čestnou Barkou“, Petrem Niklem (o něm později), autorem všech textů a dílem i hudby, na které s ním spolupracovala hlavní Barka, Blanka Laurychová. Deska získala prestižního Anděla v kategorii alternativní hudba. Nyní připravují druhou společnou desku. A jak působí naživo? „První dojem. Matky s dcerami, jak o spartakiádě. Ženy velké a maličké. A s nimi pan Nikl, muž, který je zároveň dítě a když chce i žena. Druhý dojem. Ladí to ladně. Zlatí hadi zlatě kadí a smrtihlav straší, ale strach nenažene. Nikdy jsem nebyla tak zvesela dojatá.“ (Alena A. Tichá, Naše dítě)
András Lénárt / MiKROPÓDIUM (Maďarsko)
Con Anima
Lénárt (1955) je původem sochař, pak loutkář. Režíruje, učí na vysoké škole. V roce 1995 se stal zakladatelem, ředitelem, režisérem, výtvarníkem a protagonistou divadla Mikropódium. Jeho inscenace, v nichž používá vlastní technologii vodění loutek, jsou vývozním artiklem. Lénárt s nimi procestoval přes stovku festivalů všech světadílů (kromě Austrálie). Několikrát byl i v Čechách. Inscenaci Con Anima popsal recenzent Vatikánských listů, Lucciano Poeta, jako učiněný zázrak stvoření. Jeho nadšený referát – kde produkci označil i za první posmrtnou hru Samuela Becketta – vyvolal pobouření v církevních kruzích. Za prohlášení, že život vznikl péčí opuštěného skřeta, byl vyobcován z římskokatolické církve.
KRISTÝNA LIŠKA-BOKOVÁ (Praha)
taneční
Tanečnice (1981), dcera Johna Boka, manželka Pavla Lišky a matka. Absolvovala tanec v Duncan Centre. Pak dělala tři roky butó u Mina Tanaky. Zúčastnila se řady tanečních festivalů a workshopu v New Yorku. V HaDivadle spolupracovala s choreografem Petrem Tycem. Má na kontě čtyři autorská představení: Tetel, Byl jsem pod stolem, Námi zaváté a Jsem jako vodní tráva. Poslední zmíněné zvítězilo v soutěži Jarmily Jeřábkové. V Divadle Na zábradlí hostuje v inscenacích Gazdina roba a Etty Hillesum. První filmovou roli dostala u Jana Hřebejka v Horem pádem. „Jeden žasne. Jak se tak ošklivému tatínkovi mohla narodit tak hezká holka. Radost pohledět. Zvláště když tančí.“ (Jan Kajetán, www.ods.eu)
LILI MARLENE / Dáša Součková (Praha)
koncert, auto-karaoke
Lili Marlene je autorský projekt klávesisty a kapelníka Martina Němce (Precedens). Označován je za „futuristický šanson“. Seskupení, které existuje od roku 2002, vévodí expresivní alt zpěvačky Dáši Součkové, která mimo jiné slavila úspěch u publika i kritiky při koncertech v Argentině. V Němcových písních se spojují stoleté pouliční balady a současná elektronika. Kapelu uvidíte v minimalizované podobě. Zazpívá vám její frontmanka, a to jednou s doprovodem vlastním, jinak na half-playback. „Začala zpívat a já se přikrčil. Trapný obranný reflex, říkám si, a stejně se bojím. Po hlase přeci poznám ten jižanský typ ženské, která mi to, když budu zlobit, pěkně spočítá.“ (Ondřej Zoubek, Pop&Rock)
Loutkové divadlo ČESKOSLOvENSKO (Morava, Slezsko, Slovensko)
Krása a sestry Medvědy
V roce 1995 vzniklo pánské pěvecké sdružení extrémního folklóru Krása. Po východní Evropě sbírají verše pouličních gangů, táhlé songy biletářek z městských divadel i dětské říkačky. Pak potkávají (2001) dvojici polohluchých zpěvaček, které si říkají Sestry Medvědy. Okouzlily Krásu natolik, že společně založili L.D.Československo. Jeho členem se stal i nalezenec maškarního plesu v lázních Lipová, Krys Kristofersson. „Krysa, striptýz, srpnová okupace... Fajn. Ale kde je ten plyšový mercedes?“ (Lukáš Krejčíř, Těšínská pravda) Obvykle hrají: Marek Daniel, Marie Ludvíková, Štěpán Rusín, Lenka Zogatová, Jakub Žáček a v.s. Richard Stanke.
PETR NIKL (Praha)
též instalace objektu a hra s ním
Výtvarník, loutkář, performer, hudebník, básník, skladatel, pohádkář atd. Petr Nikl (1969, Zlín) vystudoval Akademii výtvarných umění. Spoluzaložil výtvarnou skupinu Tvrdohlaví a divadelní sdružení Mehedaha. Stal se nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého, udělované nejvýraznějším výtvarníkům do pětatřiceti let. Byl hlavním výtvarníkem našeho pavilonu na EXPO 2005 v Japonsku. V této chvíli vystavuje v Paříži. „Zvyk nám velí nazvati Nikla umělcem renesančním. Ve skutečnosti je to ale «jen» výrobce hraček, respektive hračička, jenž tím hraním si zahání všechna strašidla, která mu, potažmo nám, hrozí z temných koutů.“ (Jakub Rezeček, sborník Filozofie a umění).
STOKA (Slovensko - Bratislava)
Čakanie (z inscenace Komísia)
+ Kto rozjebal Betlehem, Lolek a Bolek a Maestro
+ Klenotníctvo (obojí z inscenace Gala)
+ Medveď – Verejná nahrávka rozhlasovej hry slovenskej studenej dramatiky v rámci Mesiaca kultúrneho dedičstva na Slovensku
Nejradikálnější slovenské alternativní divadlo vzniklo před 15 lety. Založil jej a dodnes vede režisér Blaho Uhlár, který tak rezignoval na hladce se vyvíjející kariéru. Jeho divadlo je vesměs drsnou groteskou slovenské reality. Stoka získala značné mezinárodní uznání. Doma je však divadlem nepohodlným. „Stoka? Už to jméno. Divte se, že stát, důstojný jak hovno posypané flitry, tohle nerad. Jenže: zaházejte jí hlínou, stejně poteče.“ (Oleg Krátký, Slovenská scéna) Vystupují: Martin Dinga, Silvia El Helo, Ivan Lacko, Erika Lásková, Lucia Piussi, Vladimír Oktavec a Blaho Uhlár.
IVAN TROJAN (Praha)
koncert na tereminvox a dílna
Ivan Trojan (1964) prošel divadlem Realistickým i Vinohradským. Domov našel v Dejvickém. Je nejen Thálií a Českými lvy ověnčená divadelní, filmová a televizní star, ale i hudebník, jenž propadl kouzlu prvního nekontaktního nástroje – tereminvoxu. Ke hře na něj se dostal díky Petru Zelenkovi a titulní roli v jeho hře Teremin (o životě ruského vynálezce, stvořitele tohoto pra-syntezátoru). „Stojí a čaruje rukama nad anténkami, které trčí z bedny. Ozve se zvuk brzdící tramvaje. Brrr. Bere se to bůhvíodkud. Vytí šakalů. Ne! Omyl! Už vím! To je přeci ten strašný zpěv rozvíjejícího se poupátka z Pyšné princezny.“ (Erazim Klusák, Nová hudba)
HANA VOŘÍŠKOVÁ (Choceň)
Grónská písnička
+ „krasohledy“ + knížky + lampiony
Hana Voříšková (1964) je učitelka výtvarného oboru na ZUŠ v Chocni a autorka kreslených knížek (co kus to originál) či třeba tzv. „krasohledů“, samoobslužných divadelních automatů. Označuje se za „salonní“ loutkářku. V jejích produkcích hraje leccos, voříšková bábovka i bláto, zvláště ale miluje papír. Se svými, často miniaturními inscenacemi je zvána jak na významné divadelní festivaly, tak i do rodin. „Paní učitelko, ve Vaší Grónské pohádce jsem viděla malinkého ledního medvěda, který papal rybu. Nutně ho potřebuju. Pošlete mi ho.“ (Alenka Novotná, 6 let, z korespondence, Český loutkář)
recyklovaná skupina VPŘED (Praha)
Karel a Máňa Live
Soubor vznikl roku 1998 na troskách Recitační skupiny Vpřed (jeden ze základních stavebních kamenů Pražské pětky). Jde o rodinný podnik „Buffalo Billa českého divadla a zakladatele panelákového dada“ (Marta Široká, Moravské listy), Lumíra Tučka (Karla), který se svou ženou Janou (Máňou) a případnými dalšími návštěvníky (Vlastou, Bedřichem a jinými) řeší zejména zásadní existenciální otázku, zda jsou Karel a Máňa idioti neschopní činu, nebo vysoce moudří asketové. Souběžně se zabývají jinými významnými tématy: zabezpečení obživy, recyklace odpadků, přijímání podobojí, instalace digestoře... Každé jejich představení je premiérou i derniérou.
IVAN VYSKOČIL (Praha)
něco jako text-appeal
Herec, spisovatel, psycholog, profesor (1929). V Redutě provozuje text-appealy (57-8, se Suchým), spoluzakládá Divadlo Na zábradlí (58-62, se Suchým a pak i Havlem) a Nedivadlo (62-90, s Boškem, Suchařípou, Roubínkem...). Publikuje, píše pro rozhlas, podílí se na výzkumech psychologů. Po roce 68 učí na Lidušce. Na DAMU se vrací po listopadu 89. Vede Katedru autorské tvorby a pedagogiky. „Ivan Vyskočil, tedy ten, co neměl nikdy nic s břišní tanečnicí, nosí léta masku hodného dědouška, ve skutečnosti je to ale sám strašný čaroděj. Stačí mu malé zaklínadlo a zlaté paláce Thálie se řítí do hlubin. Na jejich travou a hřiby porostlých rovech pak provádí rituál svobodného, ztělesněného ducha.“ (Miroslav Bušek, Hlas Úbic).
DOVĚTKY:
MATIJA SOLCE / Teatro Matita a hosti (Slovinsko-Praha)
Loutková okupace
Slovinec Matija Solce (1981) je z loutkářské rodiny. V roce 2003 začal studovat Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU a o rok později byl nominován na Cenu Alfréda Radoka - talent roku. Na kontě má též inscenace se svým divadlem Teatro Matita. Malé noční příběhy - kde např. šnek závodí s botou a pěvecky nadaná žába touží po lásce. Želva - vyprávějící příběh svého života. E beh? (Pulcinella) - tradiční hra o Pulcinelle, psu a smrti. Solce se stal účastníkem mnohých festivalů u nás i v cizině a sběratelem cen. Je nazýván minimalistou (prostředky) a maximalistou (bravurní hrou). „A je to tady. My pořád, že co Čech, to loutkář, a nakonec musí přijet nějaký cizozemský Matěj, aby nám ukázal, jak ty loutky vzít do ruky.“ (Lena Palcová, Kašpárek a my)
CTIBOR TURBA TOUR (Holešovice-Nečtiny-Brno-svět)
mimický zájezd Mistrových žáků
Ctibor Turba (1944) – průkopník nové pantomimy (Pantomima Alfreda Jarryho) i cirkusu (Cirkus Alfred). Jeho produkce se léta hrály víc venku, než doma. Soubory, které zakládal, získaly mezinárodní uznání, ne však existenční jistotu (což platí i po roce 1990). V tomto směru nepomohlo ani otevření vlastního divadla (Alfred ve dvoře, Holešovice, 1997). Od 70. let učí na různých školách (i u Dimitriho ve Švýcarsku či ve Francii v cirkusové škole). V roce 1992 otevřel Studio Kaple (Nečtiny). Poslední roky je pedagogem brněnské JAMU, kde se svými studenty také připravil variace na etudy Marcela Marceaua. „Kdekdo v něm vidí lyrického halamu. Dva jsme ho ale museli držet, aby pana radního, když ho chtěl vzít u huby, neuškrtil. A bylo zas po vtákách.“ (nejmenovaný zdroj, Taneční pěsti)
ZPĚT K MALIČKOSTEM
