Padesát let formací Alfred

Poprvé jsme vystoupili pod hlavičkou Pantomima Alfreda Jarryho v roce 1966, a to na festivale v Litvínově. Před padesáti lety. Představení v délce necelé hodiny mělo titul „Nezabiješ úplně bližního svého“. V předchozím čase, tedy asi rok, jsme hráli po kavárnách, opakovaně v kavárně Luxor na Václavském náměstí a zvolna jsme formovali styl, mimický slovník vycházející z krátkých obrazů dost černého obsahu, nic jiného nás nenapadalo, doba nebyla nijak veselá, pro náš přirozený druh žertování zcela, nebo takřka neužitečná na současných scénách.
Boris Hybner a já, Ctibor Turba. Jako statista, nebo dynamická scénografie se kolem nás objevoval Rudolf Papežík, projížděl na bílém kole, občas protančil. V představení, nikoli po kavárnách. V nějakém období byl zastoupen Pavlem Vaňkem.
67 rok jsme prožili přípravami a hrou na Expu 67 v Laterně magice.
Na karcinogenního buřtíka nebo knedlíky s omáčkou jsme si vydělávali v Alhambře revue, zbytek jsme propíjeli v pivě, výjimečně jsme se trávili Pošipem nebo Ratibořickým bílým a červeným.
Během 68 roku jsme prožívali známé situce v Praze, já dokonce i v Paříži, nicméně jsme stihli do prosince připravit druhou polovinu kusu, který byl uveden v Umělecké besedě, tedy ve stejném sále, ve kterém V+W uvedli svoji první hru West pocket revue, my dvojdílný celek pojmenovali Harakiri (inspirováni stejnojmenným časopisem zlým a hloupým, jak uváděli tvůrci). Kus byl otráven prožitými zkušenostmi, nebo přesněji ovlivněn. Nehráli jsme o armádách, které vtrhly do našich zemí, hráli jsme o naší svobodě uměleckého myšlení a to byl již dostatečně kriminální čin. Hrdinou našich příběhů byl společenský outsider, nebo přestárlý titán zašlých časů.
Papežíka nahradil Richard Rýda, v druhé polovině již rozvíjející se kolega.
Státním divadelním studiem nám byla nabídnuta účast v celku studia a to na scéně pod jazzovým klubem v Redutě.
Později i Richard byl nahrazen a to Boleslavem Polívkou. Aby nehrál jen přes kopírák, jak se s nelibostí vyjadřoval, přebudoval a upravil svoje absolventské představení Strašidýlka.
Rozešli jsme se s Borisem od uměleckého stolu a dali se do vlastních kusů.
Stále pod praporem PantomimyAlfreda Jarryho.
Já přizval Jana Kratochvíla ke spolupráci na mém sólovém kuse Udělej mu to zprava (s podtitulem Turba tacet), Boris s Richardem Rýdou a Josefem Platzem stavěli Idioty. Dalším kusem ve spolupráci s Janem Kratochvílem bylo P.A.R. 3441.V této inscenaci hrála vynikající herečka Jiřina Třebická. Soubor byl administrativně zrušen v únoru 1972, stejně jako Makonjovo vedené divadlo a Divadlo Růžový palouček.
Pantomima Alfreda Jarryho vytvořila tři filmové projekty. Pro nově vzniklou ČT 2 film Jak čistit lokomotivu, film, který nebyl nikdy v televizi uveden, v režii Radúze Činčery kompilát dvou obrazů z Harakiri a pro dublinskou televizi úpravu Polívkových Strašidýlek pod titulem Hospoda u tří havranů. Ani tento televizní film český divák neviděl. Ostatně ani my, spoluautoři. Tím končí výčet prací vytvořených pod hlavičkou Pantomima Alfreda Jarryho. Tato společnost fungovala šest let.

Druhá společnost byla pojmenovaná Cirkus Alfred a hrát začala v 74 roce premierou Kalunerií v Curychu. Opustili jsme vyděděnce a nahradili je jiným případem ze světa cirkusu. Neméně odmítaným, neméně životaschopným, s velkou dávkou fantazie a hravosti. V Praze nebylo možné komedii uvést, čekali jsme na povolení, které nám odbor kultury pražského magistrátu vydal po půlročním přešlapování kolem horké kaše. Společnost uvedla jen tuto komedii s klaunským tématem, hranou v malém cirkusovém stanu. Byla uvedena na Letné v září stejného roku. Když jsme vyčerpali povolení k 26 reprízám v republice, žádné další nezískali, zato nám bylo umožněno pokračovat v cizině. Tři první sezóny hráli Ota Jirák, Jan Unger a já Turba. Na sklonku třetího roku se po uvedení Klaunerií již moje nemocná noha doplnila stejnou nemocí v noze druhé s následnou plicní embolií, takže jsem nemohl ve hře pokračovat. Ota Jirák ze spolku odešel. Jeho a mne jsem nahradil Boleslavem Polívkou a Borisem Hybnerem. Ještě ve staré formaci jsme uvedli Klaunerie v Centre Georges Pompidou v Paříži a na festivalu v Avignonu, dva roky po sobě, v druhém roce už hrála formace nová. Cirkus Alfred hrál po Evropě ještě tři sezony. Celkem Cirkus Alfred existoval šest let, dál jsem už nechtěl sám udržovat finančně a organizačně složité cestování se stanem, autobusem, o deseti lidech s nevalnými výsledky. Umělecký úspěch byl po celou dobu značný.
Alfred a spol.

Začal jsem učit a režírovat ve Švýcarsku a Francii. Jedno z několika představení bylo postaveno pro divadlo Chaillot v Paříži. Autory představení byl Pierre Byland a já Ctibor Turba, Byland hrál s dalšími klauny, já režíroval. Tato inscenace podmínila exitenci třetí české formace
Alfred a spol. Herci společnosti byli Lenka Machoninová, Mirka Vydrová, Jiří Sova a Jiří Reidinger, Ľubo Piktor a Milan Šteindler. Scénář jsem upravil  k obrazu naší doby, posílil jsem konflikt společnosti s nezařaditelnými anarchisty, kterých se je potřeba zbavit, lépe, vychovat tak, aby se stali užitečnými a poslušnými členy společnosti. Původní titul La traversée du désert byl nahrazen téma upřesňujícím titulem Deklaunizace. Do tématu hry se již ve Francii dostala ztráta důvěry v přežvýkanou postavu klauna.
Soubor v čase mé nepřítomnosti nastudoval kabaretní kus hraný v baru na Václavském náměstí Alfred v noci. Hru Deklaunizace v německé verzi nasnímala hessenská telvize, za získané peníze jsme postavili velikou a nákladnou scénickou fresku Archa bláznů. Soubor byl posílen o cizince z Dimitriho školy, Philippa Olzu, Jean-Marca Brissona, Alberta Folettiho a Huga Formana, absolventa DAMU, naopak odešel Piktor a Vydrová. Den premiéry byl stanoven na 17. listopadu 89. Hráli jsme ve Stodůlkách, místě poněkud odloučeném od centra, takže trpké dění v Praze jsme se dozvěděli až po odehrané premiéře. Již druhý den jsme se přidali k protestu divadel a byli okamžitě vyhozeni. V nové situaci jsme žádali o podporu ministerstva kultury, tu získal dekapitovaný a malátný soubor Ladislava Fialky. Nikoli my. Znovu jsme po půl roce inscenaci oživili, pochopitelně s vlastním finančním vkladem, chvíli se snažili drahý provoz udržovat, objeli jsme několik festivalů, Cherbourg, Berlin, Frankfurt a bez podpory činnost uzavřeli. Soubor existoval sedm let.

Divadlo Alfred ve dvoře - Získali jsme od ministra kultury Milana Uhdeho, jako náplast na smrt souboru podporu k rekonstrukci nečtinské kaple, která měla sloužit studentům všech uměleckých škol, včetně studentů ze zahraničí. V Praze po smrti Fialky jsem převzal (Turba) vedení jeho oddělení mimů na HAMU, s pomocí vedoucích pedagogů jsem založil katedru mimů, oddělení pantomimy přejmenoval na katedru nonverbálního a komediálního divadla, kaple měla být letním studiem především pro katedru mimů. Ve jménu organizace a začínajícího projektu divadla mimů v Holešovicích vzniklo občanské sdružení Divadlo Alfred. Projekt vycházel z nastálých restitucí v 92 roce. Členy sdružení byli Petr Čepek, Milan Forman, Matthias Bachmann, Daniela Horníčková, Turba senior, zemřelého Petra Čepka nahradil Turba junior. Žena se sestrou restituovali část bývalého majetku, já v rodině a na obvodním úřadě získal souhlas s budoucí stavbou, odkoupil jsem s malou pomocí přátel tři čtvrtě pozemku a budov na pozemcích.
Nejdříve mladí architekti David Vávra a Julie Šulcová, později ing. architekti Jindřich Smetana a Tomáš Kulík vypracovali projekt, ten po řadě nezbytných obstrukcí získal stavební povolení, já ve Švýcarsku získal dotaci na existenci divadla na tři roky. Divadlo bylo dokončeno v roce 97, festivalem mimických kusů otevřeno a začali jsme produkovat kusy v naší produkci, nebo uvádět pohostinská představení. Produkovali jsme pro katedru mimů a s její podporou představení uváděná v Japonsku, hostovali jsme s našimi produkcemi po světě, Hanging man byl s pozitivní kritikou uveden v manhatanském divadle The Kitchen. Inscenací v mé dramaturgii a režii bylo šest, tvůrčí tým Třešňáková-Krušelnický inscenace dvě. Hostujících souborů bylo zhruba dvacet. Po uzavření švýcarské dotace jsme měli usilovat o podporu českých kulturních institucí. Byla nám nabídnuta radou pro kulturu pražského magistrátu nedostatečná suma, kterou jsem jako zkušený divadelník odmítnul. S onou závratnou sumou se dalo dobře zatopit a divadlo uklidit. Realizace představení nemožná.
Ještě jsme postavili festival pouličního divadla pro Prahu, město kultury 2000. Třicet pět společností sehrálo zhruba 120 kusů, doprovoděných dvěma průvody s tématem roku Vodnáře a Draka.
Nadále již zcela bez podpory jakékoli kulturní instituce, s financemi z pronájmů a drobných darů od sestry jsme dál táhli kapli a divadelní a filmové projekty. Filmů bylo zhruba dvacet, příkladně Nečtiny 7.10 v koprodukci se studiem Ostrava, Giro di vita v koprodukci s brněnským studiem, Nespatřené opět s Ostravou. Z kaple jsme byli donuceni odejít po šestnácti letech práce. Občanské sdružení Divadlo Alfred pokračuje dodnes malými produkcemi, vydáváním knih, realizací filmových dokumentů, Haydn, Venkovské mobilní kinečko nebo Vzpomínkami na Hobita, komixovým filmem s hudbou Pavlů Richtera a Šmída s mými kresbami, a nakonec ještě v loni mnou hraným představením Konec dialogu s mladou mimkou Jazmínou Piktorovou v Lešovicích na hamru a pražském studiu mimprovizace postaveném mým synem za peníze domu. Řada našich filmů byla loni uváděna na festivalu Letní Letná, dříve na univerzitě v Montpeliére, Lille, Moskvě a Nižním Novgorodě.
Letos byl padesátý rok existence oslaven 23.5. v Dimitriho divadle projekcemi fragmentů z řady představení. Úvodní slovo o naší práci měl Dimitri, o našich společných projektech promluvil Bernie Schürch ze společnosti Mummennschanz a Pierre Byland.
Představení před půl rokem viděl choreograf František Pokorný, tedy moje představení poslední, současně viděl naše první představení v Litvínově v 66 roce minulého století. Pokud by vás jeho, patrně ojedinělý, dojem z obou konců bytí zajímal, obraťte se na něj.




 

text nebyl redakčně upravován